„Na narozeniny jsem myslel, možná když jsem byl mladší, ale od padesátky vůbec. Na prvním místě je fotbal,“ usmál se bývalý uznávaný hráč a stále aktivní trenér.

Daleko intenzivněji se chystal na sobotní kolo krajského přeboru, v němž vedl plzeňský Rapid proti Chotíkovu. S temperamentem a elánem, který mu mohou závidět o generace mladší kolegové.

„Jsem pořád rafan, někdo by řekl asi blázen. Navíc po dvou porážkách musíme konečně zabrat,“ zdůraznil Mysliveček.
Na hráče je přísný stejně jako sám na sebe.

„Tak to je. I když jak se doba změnila, jsem musel trochu slevit. Kluci trénují po práci, po škole a domů se vracejí až pozdě večer. O víkendu potom hrají, to oceňuji,“ řekl náročný kouč.

S fotbalem začínal v rodných Leštinách u Světlé nad Sázavou, ale nejlepší roky kariéry spojil s plzeňskou Škodovkou, nyní Viktorií.
Na západ Čech ho přitáhla vojna. Hrál za Poběžovice a Domažlice, ale po skončení služby se upsal Škodovce.
„A už jsem tu zakotvil,“ vysvětlil bojovník, který nejčastěji nastupoval v záloze.

Plzni mimo jiné pomohl vykopat postup do nejvyšší československé soutěže. „Na zápasy tehdy chodilo pětadvacet, třicet tisíc diváků,“ vzpomíná.

Škodovácký dres oblékal sedm let. Mohl víc, V rozletu ho ale v roce 1967 zbrzdilo vážné zranění hlavy. Protihráč mu kopačkou prošlápl obličej.

„Rozdrcený nos mi spravili, ale hlava zlobila a doktoři mi nechtěli povolit hrát ligu,“ vypráví.
Nedbal a na vlastní riziko šel hrát do Domažlic. „Bez fotbalu jsem nemohl být.“

Deset let potom ve Škodovce působil jako trenér. U áčka asistoval mj. Plassovi, Michálkovi, Rubášovi nebo Lopatovi a část sezony ve druhé lize vedl tým dokonce jako hlavní kouč.

Výraznou stopu zanechal i v dalších klubech. „S týmem SK Plzeň 1894 jsme skončili v divizi třetí, s 1. FC Plzeň jsem postoupil do třetí ligy,“ vypočítal.

Přitom poznal spoustu výborných hráčů.
„To byl třeba Lukáš Pleško nebo Martin Roub, což byl talent, který ale svůj dar promrhal. Válel i Jirka Šámal, pro tým důležitý tvůrce a režisér hry,“ jmenuje namátkou některé osobnosti.

A s generační propastí, která ho dělí od svěřenců si hlavu neláme.
„Já jsem pořád kluk jako oni a fotbal nás spojuje. Je sice rychlejší a agresivnější, než za mých časů, ale to je přesně styl, který mám rád,“ vyznal se Jaromír Mysliveček.