Nebylo to sice ve velkém fotbale, ale to na jeho velké radosti pranic neubralo v roce 2010 v irském Dublinu zvedl nad hlavu pohár pro vítěze Eurospitalu, což je mistrovství Evropy nemocničních týmů v malém fotbale. České národní mužstvo, které bylo tvořeno lékaři a dalšími pracovníky plzeňských nemocnic, turnaj za účasti 16 evropských týmů vyhrálo. „Bylo to krásných sedm let se skvělou partou, moc rád na tu dobu vzpomínám,“ říká František Šamberger.

NEJPRVE PŘEŠTICE, PAK PLZEŇ

Talentovaný kluk prožil žákovská léta v Merklíně, v dorostu svoje fotbalové schopnosti rozvíjel v UZ Škoda Plzeň, a ve Skvrňanech studoval učební obor s maturitou mechanik-seřizovač.

Útočníka si všimli v divizních Přešticích, kde se ale dlouho neohřál, a ve dvaceti letech přestoupil do druholigové Viktorie Plzeň. „Měl jsem obavy, jestli náročnější přípravu zvládnu. Byl to přece jen skok o dvě soutěže výše,“ vzpomíná. „Asistentem trenéra Myslivečka byl tehdy Antonín Dvořák, který se staral o to, aby můj přechod mezi profesionály proběhl bez velkých problémů,“ říká Šamberger, který se v první sezoně ve Viktorii radoval z postupu do nejvyšší soutěže.

Prosadit se v prvoligovém kádru ale nebylo snadné, a tak sbíral zkušenosti na hostování v třetiligových Neratovicích a Příbrami. Na začátku roku 1994 se vrátil do Viktorie a na jaře si odbyl pod trenérem Zdeňkem Michálkem prvoligovou premiéru proti Drnovicím na jejich stadionu. „Starty jsem sbíral spíše po minutách, byl jsem v mužstvu dvanáctým třináctým hráčem, ale byl jsem rád za každou zkušenost,“ vypráví fotbalista, který si ve Viktorii zahrál v několika zápasech se svým slavnějším bratrancem Robertem Vágnerem.

Z Viktorie zamířil na další hostování, tentokráte do 1. FC Plzeň, kde nastoupil v přátelském zápase proti prvoligovému Unionu Cheb. Trenéru Františku Plassovi se jeho výkon zalíbil a Šamberger se po třech sezonách ve Viktorii stěhoval do Chebu, kde prožil nejvydařenější sezonu své profesionální kariéry. Po boku Bielika, Nečase, Lukáše Jarolíma, Černého, Tichoty či Šedivého nastou-pil v 21 prvoligových zápasech a vstřelil dvě branky. „První gól, který znamenal vítězství 1:0 a tři cenné body, jsem vstřelil proti Hradci Králové na jeho hřišti. Druhou branku jsem potom přidal v Liberci, který tehdy vedl tabulku. Už v první minutě jsem přeloboval brankáře Maiera. Startů mohlo být více, později jsem se dozvěděl, že by Cheb musel Plzni doplatit ještě nějaké peníze navíc. Proto mě přestali stavět,“ říká s odstupem let.

Z FOTBALISTY TRENÉREM TENISU

Více sezon v nejvyšší soutěži už František Šamberger nepřidal, profesionální fotbal v Chebu skončil a Union zmizel nadobro z prvoligové mapy. „Bohužel jsem se v závěru sezony zranil, nebyl jsem na očích a žádné nabídky z ligy nepřišly. Odešel jsem za trenérem Františkem Plassem do třetiligového Rakovníka, ale nebylo to šťastné angažmá, v klubu nebyly peníze a s výplatami byl problém. Rozhodl jsem se ukončit profesionální kariéru, vrátil jsem se do divizních Přeštic a nastoupil do práce. Vystřídal jsem několik profesí, dělal jsem číšníka nebo jsem pracoval v obchodním oddělení velké firmy. Živil jsem se nohama, rukama i hlavou,“ usmívá se muž, který působil ještě dvanáct let v německých nižších soutěžích, zahrál si za Chlumčany a aktivní kariéru hráče uzavřel v dresu Přeštic v krajském přeboru v 41 letech. Nyní žije v Chlumčanech na jižním Plzeňsku, kde je zaměstnán jako správce kulturního domu.

Volný čas vyplňuje tenisem, udělal si trenérské zkoušky. „Tenis mě bavil odjakživa, trénování malých tenistů v Dobřanech mě moc baví. Fotbal hraji za starou gardu Viktorie a Přeštic,“ vypráví František, který 5. února slavil padesátiny. František Šamberger je otcem dvou dcer, šestadvacetileté Nely a sedmnáctileté Stely.

Velkou radost mu dělá čtyřletý vnouček Samuel. „Děláme spolu všechny možné sporty, je to paráda. Uvidím, třeba z něj jednou bude fotbalista,“ dodává František Šamberger.