Po Františku Plassovi vám ve druhém dílu představíme legendárního Stanislava Štrunce. Největších úspěchů dosáhl v barvách pražské Dukly, ale kariéru začínal i končil v rodné Plzni. V dresu Spartaku (později Škody a Viktorie) vstřelil svůj první i poslední, stý ligový gól.

Fotbaloví pamětníci a fanoušci Viktorie už určitě tuší, o kom je řeč. Ano, další díl seriálu Deníku je věnován vynikajícímu útočníkovi Stanislavu Štruncovi.

S fotbalem začínal ve Spartaku Skvrňany ve třinácti letech. Byl vytáhlý, samá ruka, samá noha, a tak se postavil do branky. Naštěstí ho trenéři brzy poslali do útoku a dobře udělali. Rychlý, technický, s tahem na branku a skvělým zakončením, neměl na pravém křídle konkurenci. Když rozkmital dlouhé čapí nohy (proto si také vysloužil přezdívku Čáp), ukázal obráncům záda a uháněl na branku soupeře.

Dres tehdy druholigového áčka Spartaku Plzeň oblékl jako osmnáctiletý na jaře 1961 a svému týmu pomohl k návratu do první ligy. Premiérový gól v první lize vstřelil na podzim proti Žilině a přispěl k výhře 4:3. Spartak vydržel mezi elitou dva roky a poroučel se do druhé ligy. V té bojoval o návrat do první ligy se Slavií, ale marně. Byla to nadlouho polední sezona Stanislava Štrunce v plzeňském dresu. Vyučený mědikovec dostudoval čtvrtý ročník hutního oboru na Strojní průmyslovce v Plzni a ve 22 letech narukoval do pražské Dukly. „Maturitu už v červnovém termínu nestačil, protože odletěl s Duklou na zájezd do Spojených států. Dodělal si ji v září,“ vzpomíná Stanislavova manželka, volejbalistka Věra Štruncová, držitelka bronzové medaile z ME a šestého místa na OH v Mexiku.

Stanislav Štrunc se v Dukle, nabité slavnými jmény, brzy prosadil a stal se ofenzivní oporou mužstva. V Dukle nastřílel 65 ligových gólů, získal titul, dvakrát vyhrál Československý pohár, připsal si osm startů a tři góly v Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ, dnešní Liga mistrů).

Kdo ze současné generace českých fotbalistů může říci, že vstřelil gól v semifinále neprestižnější klubové evropské soutěže? Stanislavu Štruncovi se to podařilo v semifinále proti Celtiku Glasgow, pozdějšímu vítězi soutěže. V roce 1966 plzeňský odchovanec debutoval v reprezentaci na stadionu Maracaná proti domácí Brazílii, kde si zahrál i proti slavnému Pelému.

O dva roky později se Stanislav Štrunc i jeho manželka zúčastnili olympijských her v Mexiku. „Ten rok jsme strávili společně jen 90 dnů, zbytek dnů zabraly soustředění, příprava a zápasy,“ vybavuje si Věra Štruncová, která se za svým mužem po svatbě na plzeňské radnici v roce 1966 vydala do hlavního města, kde hájila barvy Slavoje a Rudé hvězdy. „Bydleli jsme ve Vršovicích nedaleko Edenu ve vojenském bytě, v domě s námi bydlel i Standův spoluhráč brankář Ivo Viktor s rodinou. Byly to krásné roky, byli jsme mladí a úspěšní,“ vzpomíná Věra Štruncová.

V roce 1972 se Štruncovi vrátili do Plzně a Standa ještě pět let oblékal dres Škodovky. Gól s pořadovým číslem 99. zaznamenal v březnu 1976 proti Košicím a od vstupu do Klubu ligových kanonýrů ho dělila jediná branka. Jenže ta ne a ne přijít.

„Bylo to dlouhé čekání. I proto, že Standa odmítl vstřelit stý gól z penalty. Všude, kam jsme přišli, do kina, do samoobsluhy, se nás fanoušci ptali, když už stý gól konečně padne. Standa byl z toho špatný, dokonce s nechal přeřadit do béčka. Řekl, že skončí na 99 gólech. S tím jsem se ale nemohla smířit. Zařídila jsem si schůzku s trenérem Pospíchalem a poprosila ho, aby dal Standovi ještě šanci,“ vzpomíná manželka kanonýra.

Stanislav Štrunc se dočkal 28. května 1977 doma proti Interu Bratislava. „Přihrál mi Süss, byl jsem skoro sám u brány, prásknul jsem do toho levačkou a dal gól. Pět minut se pak nehrálo, gratulovali mi spoluhráči, rozhodčí i celé mužstvo Interu,“ popisoval stý gól kanonýr, který týden po utkání s Interem ukončil ligovou kariéru. Působil pak ještě v nižší soutěži jako hrající trenér v Kaznějově a naposledy nastupoval za Potraviny Plzeň (dnešní Union).

Pracoval jako mědikovec ve Škodovce, odkud přešel do Plzeňského Prazdroje. Díky tomu se k velkému fotbalu ještě jednou vrátil. „Bylo to na ME v Belgii a Nizozemsku v roce 2000 jako servisní technik plzeňského pivovaru, který je partnerem české reprezentace. Standa byl šťastný, nejraději vzpomínal na setkání s bývalým spoluhráčem Pepíkem Masopustem či mezinárodním sekretářem svazu Rudolfem Baťou,“ říká Věra Štruncová.

Rok a čtvrt poté, 8. listopadu 2001, jen devět dnů po svých 59. narozeninách, Stanislav Štrunc podlehl těžké nemoci. „Pro naši rodinu to byla krutá rána. Plánovali jsme si se Standou, jak si v důchodu budeme užívat na chatě na Butově, ale osud mu to už bohužel nedopřál,“ vypráví s lítostí v hlase Věra Štruncová.

Do fotbalového nebe odešel před devatenácti lety skvělý fotbalista i člověk. Pohodář se srdcem na dlani, který nezkazil žádnou legraci.

Viktoria na legendárního útočníka nezapomněla. Pojmenovala po něm prestižní mezinárodní dorostenecký turnaj, který nese jeho jméno. Právem. Stanislav Štrunc si takovou poctu zaslouží.