Kliknutím zvětšíte
V žácích hrál fotbal i hokej za Teslu Pardubice, v patnácti se rozhodl pro fotbal a přestoupil k městskému rivalu do VCHZ. Tady v necelých osmnácti debutoval mezi muži ve třetí lize. Dva roky vojny strávil v Dukle Písek. „Na vojnu vzpomínám rád, mými spoluhráči byli pozdější reprezentanti Ján Kocián nebo Tibor Mičinec,“ vrací se pardubický rodák do let 1977-79.
V divizi patřil mezi nejlepší střelce a když se blížil odchod do civilu, dostal útočník s pověstí kanonýra, který neuhnul v žádném souboji, několik nabídek. „Z druhé ligy mě chtěly České Budějovice a bohaté kluby Příbram a Třinec, z první ligy Plzeň. Nejvíce peněz ze všech nabízel Třinec, ale já chtěl hrát první ligu, a tak jsem se rozhodl pro Škodovku,“ popisuje svoji první cestu do metropole západních Čech.
Málokomu se povede, aby při svém debutu v první lize vstřelil premiérový gól. Romanu Sokolovi se to podařilo. „Hráli jsme doma proti Trnavě, já překonal brankáře Keketiho a zápas skončil remízou 2:2,“ vybavuje si rychlý a důrazný útočník, který se v prvních osmi kolech trefil třikrát. V sedmém kole přispěl gólem k překvapivé výhře 2:1 nad favorizovanou Lokomotivou Košice, v osmém kole zařídil přesnou trefou cennou remízu 1:1 v Trenčíně.
DO PLZNĚ NADVAKRÁT
Škodovka se ale v lize neudržela. Roman Sokol hrál za Plzeň ještě dva roky ve druhé lize, v tom druhém se stal se 14 góly nejlepším střelcem mužstva a po třech letech v Plzni se stěhoval do Prahy, kde tři sezony hájil barvy Slavie. „Byly to krásné tři roky, dostal jsem v Praze byt, vyšší plat. Dařilo se mi i fotbalově, zahrál jsem si Pohár UEFA. Přestěhoval jsem se na pravý kraj obrany, ale útočení jsem měl pořád v krvi, táhlo mě to dopředu, kde jsem se cítil jako ryba ve vodě. Pamatuji si, že jsem Ivo Knoflíčkovi pomohl nahrávkami k titulu krále střelců,“ cení si angažmá Roman Sokol, jehož další štací byly České Budějovice.
„Když jsem přijel s Budějkami do Plzně, přečetl jsem si předzápasový bulletin, ve kterém představovali bývalé hráče Plzně v dresu Budějovic. Na mně však zapomněli, což mě naštvalo, a řekl jsem si, že se připomenu. V Plzni jsme tenkrát vyhráli 2:1 a já dal oba góly. Bohužel jsme ale z ligy spadli, společně s Plzní,“ vypráví Roman, který však v první lize zůstal, přestoupil do Chebu. Za další rok se ale znovu objevil v Plzni. „Honza Sopko šel tenkrát z Plzně do Chebu a mě nabídli, jestli nechci výměnou za něj do Škodovky. Řekl jsem si, proč ne, a vrátil se do Plzně na další dvě sezony, jednu prvoligovou a jednu druholigovou. Hrál jsem stopera ve dvojici s Bohoušem Kalabusem,“ říká.
Po revoluci odešel jako řada jeho plzeňských spoluhráčů do Německa, kde si zahrál landesligu, na tři měsíce okusil také třetí ligu ve Francii. V té době už nevěřil, že se ještě vrátí do české ligy, ale stalo se. „Ve třiatřiceti jsem dostal nabídku z Liberce, který se zachraňoval ve druhé lize. To se nám povedlo a hned příští sezonu jsme postoupili. Měl jsem však neshody s trenérem Petrželou, se kterým jsem hrával ve Slavii, a odešel jsem na tři roky do Jablonce. Tam jsem v 38 letech ukončil profesionální kariéru,“ bilancuje vyučený malíř pokojů, který hrál ještě v divizi za Český Dub a končil v 45 letech v okresním přeboru v Živanicích.
NA FOTBAL DO JABLONCE, PLZNĚ I NA SLAVII
„Trénoval jsem také žáky doma v Pardubicích a podnikal, měl jsem firmu na výškové práce. V šedesáti jsem šel předčasně do penze, ale občas ještě ve firmě vypomáhám. Jezdím se dívat na ligu do Jablonce a na Slavii, kde mám čestné permanentky. Občas zavítám i na fotbal do Plzně, kde žijí děti z prvního manželství, Lucie a Roman. Z druhého manželství mám ještě Matěje,“ vypráví 63letý Roman Sokol, který rád vzpomíná na spoluhráče z Plzně. „Při svém prvním angažmá jsem uznával Pepu Čalouna, Tondu Dvořáka a Milana Formana, při druhém jsem nejvíce kamarádil s Milošem Paulem, Edou Kubatou, Mírou Vašákem a Reinim Nicklasem,“ dodává.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
