„To byla povedená sezona. Měli jsme mladé, ale kvalitní mužstvo s řadou talentovaných fotbalistů, kteří se později prosadili ve špičkových českých klubech. Na ty dva roky po postupu do první ligy vzpomínám moc rád, navíc byla tehdy ve Viktorce výborná parta. Nejlepší, jakou jsem ve své profesionální kariéře zažil,“ vyznává se Jaroslav Diepold.

Narodil se v Rakovníku a ve třech letech se s rodiči přestěhoval do Plzně. S fotbalem začal jako sedmiletý ve Škodě Plzeň u trenérů Sequense a Böhma, v dorostu pak prošel rukama legendárního mládežnického trenéra Josefa Žaloudka. „Byl velmi náročný, jeho metody byly mnohdy tvrdé. Mockrát jsme při trénincích reptali, a ne každý to ustál. S odstupem času jsem musel uznat, že to byl ten nejlepší základ pro moji další kariéru. Ocenil jsem to hlavně při přechodu mezi dospělé, když si nás s Karlem Radou vybral v osmnácti letech trenér Lopata do áčka,“ vzpomíná technický a tvořivý záložník.

Sebastián Malát (na archivním snímku vlevo) absolvoval přípravný kemp s reprezentační dvacítkou.
Malát: Jsem rád, že jsem si prodloužil sezonu

„Pan Lopata hodně sázel na zkušené fotbalisty, na podzim jsme toho moc nenahráli, na jaře už to bylo lepší. Trenér asi uznal, že už mu to nebudeme na hřišti kazit,“ usmívá se Jaroslav, kterému spoluhráči přezdívali Dipi.

Rok a půl vojny strávil v RH Cheb. „Bylo to skvělé mužstvo, trenérem byl Dušan Uhrin starší, v brance chytal Krbeček, v obraně hráli Sopko, Horňák, v záloze Mistr, Kabyl, v útoku Bertalan. Po podzimu jsme byli v tehdy ještě federální lize první, pak trenér Uhrin odešel do Sparty a my v tabulce klesli. V Chebu byla velká konkurence, nastoupil jsem jen v šesti zápasech, ale byla to pro mě velká škola a cenná zkušenost,“ míní.

Poslední dva měsíce vojny už hostoval v mateřské Viktorii. Po postupu mezi elitu strávil ve Štruncových sadech ještě dva roky a za tu dobu nastoupil v první lize ve 38 zápasech a vstřelil v nich tři branky.

V roce 1995 přestoupil do druholigových Blšan, se kterými se po roce radoval z postupu do první ligy. „V Blšanech se mi po fotbalové stránce dařilo, zažil jsem tam kvalitní trenéry Zdeňka Ščasného a Miroslava Beránka, kteří preferovali kombinační fotbal, což mně vyhovovalo. Byli tam i výborní fotbalisté, například Šimák, Vorel, Gedeon a další,“ vrací se k angažmá na severu Čech.

Na začátku roku 1999 se vrátil do Plzně, kterou vedl trenér Petr Uličný. „Chvilku mu trvalo, než si zvykl na moje příjmení. Na tréninku svým hanáckým přízvukem na mě jednou zavolal: Pojď sem, ty Diapolde,“ vypráví s úsměvem Jaroslav Diepold.

V roce 2000 vedly jeho kroky do druholigové Opavy, se kterou se po Plzni a Blšanech už potřetí v kariéře radoval z postupu do první ligy a připsal si i další starty v nejvyšší soutěži. „Jo, jsem takový postupový specialista. V Opavě se to však časem nějak zadrhlo, odstoupili důležití sponzoři, chyběly peníze, výplaty jsme dostávali se zpožděním třeba i na třikrát. Odešel jsem na hostování do druholigového 1. HFK Olomouc, ale tam to bylo brzy podobné. Měl jsem už plné zuby nejistoty, jestli dostanu výplatu, nebo ne, a rozhodl se, že ve dvaatřiceti letech ukončím profesionální kariéru. S tím, že si najdu stálou práci a přilepším si hraním v nižší soutěži,“ říká fotbalista, který v první lize odehrál 116 zápasů a vstřelil v nich sedm branek.

Zádrhel. Talent si na postup do finále musí počkat.
Zádrhel. Talent si na postup do finále musí počkat

Fotbal hrál poté za Rokycany, Doubravku, béčko Viktorie, Klatovy, Horažďovice, Vejprnice, Koloveč a jako hrající kouč působil v Chrástu. Skončil v osmatřiceti letech.

Přechod do běžného civilního života nebývá pro vrcholové sportovce jednoduchý. Poznal to na vlastní kůži i Jaroslav Diepold. „Vyučil jsem se ve Škodovce elektrikářem, ale nikdy jsem to nedělal. Hledal jsem práci, kde bych se mohl uplatnit, chodil jsem zatím alespoň na brigády. Když jsem hrál za Doubravku, pomohl mi člen vedení Zbyněk Kočí a díky němu jsem nastoupil do Škodovky do hutí. Absolvoval jsem rekvalifikační kurs na hutnické práce a nastoupil jako tavič v nepřetržitém provozu. Byl jsem tam patnáct let, teď pracuji jako údržbář v úklidové firmě v Plzeňských pivovarech a jsem spokojený,“ říká bývalý fotbalista Viktorie, který za pár dnů oslaví padesátku.

Žije v Plzni, je podruhé ženatý a radost mu dělá dvanáctiletá dcera Laura. „Věnuje se modernímu tanci a baví ji to,“ chválí potomka.

Fotbal hraje už jen za starou gardu Viktorie. „Je to jen pár přáteláků přes léto, a to mi stačí. Fotbal mám rád, zdraví celkem slouží a věřím, že mně to hraní ještě nějaký rok vydrží. Těší mě, že mohu i dnes obléknout dres Viktorky, pořád jí fandím. Jsem pyšný na to, že jsem za ni hrál,“ dodává Jaroslav Diepold.