„Byla to tenkrát pro mě velká škola, divize měla vysokou úroveň a hrála v ní spousta výborných fotbalistů,“ vzpomíná Miloslav Paul na působení v Lokomotivě.

Šikovný záložník narukoval do Dukly Praha. Uspět v týmu plném reprezentantů ale nebylo snadné, a tak se stěhoval do béčka Dukly v Hradci Králové, kde hrál dva roky divizi například s pozdějším reprezentantem Petrem Radou. „Když pak Nehoda, Gajdůšek, Štambacher hráli za národní mužstvo, trenér Vejvoda pro přátelské zápasy doplnil ligové mužstvo kluky z béčka. Jeli jsme vlakem do Prahy, odehráli zápas, dostali jsme večeři a odjeli zpátky do Hradce,“ vypráví.

Když mu končila vojna, dostal nabídku, aby zůstal v Dukle. Jeho to ale táhlo domů. Do Lokomotivy se už ovšem nevrátil a v létě 1979 zamířil do Štruncových sadů a rovnou do první ligy, kam Škodovka právě postoupila. „Když jsem dostal nabídku ze Škodovky, nebylo co rozmýšlet. Navíc jsem byl doma, tady jsem se cítil nejlíp,“ svěřuje se plzeňský patriot Miloslav Paul.

Do Škodovky ho získal Zdeněk Michálek, tehdejší asistent trenéra Svatopluka Pluskala, vicemistra světa z Chile z roku 1962. „V klubu jsme tehdy razili trend získávat talentované hráče se vztahem k Plzni, a to Miloš splňoval. Byl to běhavý fotbalista s výbornou fyzickou kondicí, ve středu zálohy zvládal defenzivní i ofenzivní úkoly a byl schopný se prosadit i střelecky,“ charakterizuje svůj tehdejší objev Zdeněk Michálek. I on kdysi přestoupil do Škody Plzeň právě z Lokomotivy.

Premiéru si Miloš odbyl proti Spartaku Trnava (zápas skončil remízou 0:0) spolu s dalšími třemi nováčky Turianikem, Sokolem a Jaroslavem Šilhavým, současným koučem národního mužstva. První ligový gól vstřelil v památném západočeském derby proti nováčkovi RH Cheb. „Vyhráli jsme 2:0, já dával hlavou první branku a druhou vstřelil Luboš Rejda. V hledišti bylo skoro dvacet tisíc diváků,“ vybavuje si premiérovou trefu v nejvyšší soutěži.

Dres Škody Plzeň oblékal jedenáct sezon až do roku 1990. „Bohužel jsme většinou hráli druhou ligu, v nejvyšší soutěži jsem stihl jen tři a půl sezony. I tak ale na léta v dresu Škodovky moc rád vzpomínám. Měli jsme dobrou partu a já mohl hrát vedle výborných fotbalistů, jakými byli například Josef Čaloun, Karel Süss či Jirka Sloup. Asi nejvíce jsem si na hřišti rozuměl s Honzou Homolou, byl jsem jeho dvorním nahrávačem,“ usmívá se.

Milan Forman (vpravo) a Lubomír Rejda na setkání bývalých fotbalistů Viktorie Plzeň.
LEGENDY VIKTORIE: Patriot Milan Forman, který se stal z útočníka obráncem

Miloslav Paul patřil k nejlepším hráčům Plzně, a tak nebylo divu, že přišla nabídka z pražské Slavie. „Chtěli mě a Honzu Homolu. Seděli jsme tenkrát v Prazdroji se sekretářem Slavie Ivo Lubasem. Škodovka nás neuvolnila, a mně se po pravdě do Prahy ani moc nechtělo,“ přiznává.

Ve Škodovce odehrál jedenáct sezon, z toho osm let nosil kapitánskou pásku, kterou převzal po Antonínu Dvořákovi. Ve dvaatřiceti letech Miloslav Paul s ligovým fotbalem skončil a odešel do německého Kötztingu do čtvrté nejvyšší soutěže. A vydržel tam téměř šest let. „Byl jsem v Kötztingu vůbec první cizinec. Přes den jsem pracoval jako autoklempíř a večer po práci se trénovalo. Angažmá v Německu ukončila přetržená achilovka a po vyléčení už jsem zůstal doma v Čechách. Hrál jsem za Senco Doubravka a byl u dvou postupů do vyšší soutěže. Dostal jsem nabídku na funkci sekretáře mládeže ve Viktorii Plzeň a později jsem přešel do funkce sportovního manažera prvoligového týmu, kde jsem působil tři roky. Po změně majitelů jsem skončil a hledal uplatnění jinde,“ vzpomíná.

„Byl jsem sice vyučený kovomodelář, ale řemeslo jsem nikdy nedělal. Zkoušel jsem to jako obchodní zástupce, pracoval v penzionu. Nakonec jsem se dostal přes kamaráda do bývalého škodováckého provozu v Malé kovárně, dnešní CPF. Pracuji jako obsluha plynových a elektrických zařízení a jsem spokojený,“ říká.

U fotbalu zůstal jako funkcionář. „Spolu s Ivanem Bicanem se staráme o starou gardu Viktorie a jsem ve výboru Slavie Vejprnice, kde pomáhám prezidentovi klubu Jiřímu Valenčatovi. Za výrazné pomoci obce vyrostl ve Vejprnicích krásný areál včetně hřiště s umělým povrchem, systematicky se v klubu věnujeme výchově mládeže. Díky tomu doplňujeme áčko v krajském přeboru převážně vlastními odchovanci,“ pyšní se třiašedesátiletý bývalý ligový fotbalista, který žije ve Vejprnicích. S manželkou Zdenou vychovali syna Lukáše (40), který hrával divizi, a o tři roky mladší dceru Michaelu, učitelku na základní škole.

Radost mu dělají jeho vnuci Lucas a Matěj. „Kluci jsou pohybově šikovní, zatím je baví všechny sporty. Jestli si jednou vyberou fotbal nebo nějaký jiný sport, to bude jen na nich,“ dodává Miloslav Paul.