Ve Strakonicích ho vedl trenér Jiří Janda. „Zajímavé bylo, že pocházel z Plzně, kde hrával za Lokomotivu. Byl to člověk, který mě provázel celou mou fotbalovou kariérou. Pokaždé, když jsem se rozhodoval, kudy jít ve fotbale dál, posunul mě správným směrem. Jemu vděčím za to, že jsem u fotbalu vydržel. Velká škoda, že Jirka už není mezi námi,“ vzpomíná Eduard Kubata s vděkem na osudového trenéra.
Talentovaný odchovanec strakonického fotbalu hrál už od patnácti let za národní tým a šikovného mladíka brzy přetáhly České Budějovice.
V sedmnácti odešel do Příbrami, kde naskočil do druhé celostátní ligy. V kvalitní celostátní soutěži, kde hrály společně české i slovenské týmy, získával coby mladý zajíc mezi dospělými zkušenosti k nezaplacení. „Mými spoluhráči byli například Josef Jurkanin ze Sparty či slávista Bohumil Smolík,“ připomíná opory pražských S.
Zkušenosti z dospělého fotbalu se mu náramně hodily v dorostenecké reprezentaci. Z té doby nejraději vzpomíná na dvě kvalifikační utkání proti Itálii v roce 1977. „Doma jsme prohráli 0:2 a Italové byli před domácí odvetou jasným favoritem, my ale v Římě dokázali vyhrát 1:0. Na postup to bohužel nestačilo, soupeře jsme však pořádně potrápili. Utkání mělo neskutečnou atmosféru, domácí povzbuzovalo šedesát tisíc diváků. Před početnějším publikem jsem už pak fotbal nikdy nehrál,“ zdůrazňuje.
Prim v dorostenecké reprezentaci hráli tehdy Slováci, oporou byl Peter Zelenský, který potom v první lize oblékal dresy Trnavy, Banské Bystrice a pražských Bohemians. „V týmu bylo jen málo Čechů, kromě mne ještě budoucí sparťané František Straka a Miloš Beznoska a Tomáš Kříž z pražské Dukly,“ vypráví Eduard Kubata.
S Františkem Strakou si zahrál i na vojně za druholigovou Duklu Tachov, kde se dal dohromady výborný tým stejný dres oblékali například pozdější opora pražské Dukly brankář Zdeněk Stromšík nebo budoucí Kubatův spoluhráč v Plzni Jan Homola.
Z vojny se Eduard Kubata vrátil na dva roky do Příbrami a v roce 1981 přestoupil do Škody Plzeň. „Do Plzně jsem šel kvůli bytu a také za trenérem Františkem Plassem, na kterého rád vzpomínám. Nějaký čas jsme bydleli v plzeňském Bolevci ve stejném domě, on o patro výš,“ říká Eduard Kubata.
Kubata v dresu s okřídleným šípem na prsou působil osm sezon, převážně ve druhé lize. Dvakrát se dočkal postupu do nejvyšší soutěže, kde odehrál 21 zápasů a vstřelil dvě branky svým premiérovým gólem v nejvyšší soutěži porazil Slavii Praha, druhý pak zaznamenal proti Dunajské Stredě.
Z Plzně odešel do druholigových Blšan, později působil v Rakousku a hráčskou kariéru ukončil v divizi ve 42 letech tam, kde ji začal ve Strakonicích.
Bez fotbalu nezůstal ani poté, co kopačky pověsil na hřebík. Vydal se na dráhu trenéra a postupně dosáhl nejvyšší kvalifikace. Vedl druholigové Ústí nad Labem nebo třetiligové Strakonice.
„Na sezonu ve Strakonicích vzpomínám velice rád. Jednak jsem se znovu vrátil do rodného města, navíc jsme jako nováček hráli výborný fotbal, po podzimu jsme byli na čtvrtém místě. Na jaře jsme skončili ve středu tabulky a bez problémů se zachránili,“ bilancuje úspěšné působení na jihu Čech.
Trénoval také Sokol Lhota v krajském přeboru a naposledy vedl v první lize ženy Viktorie Plzeň. „Letos na jaře jsme měli soutěž velmi dobře rozehranou, v tabulce nám patřilo třetí místo za Spartou a Slavií, ale pak zasáhl do fotbalu koronavir a byl z toho podivný konec sezony,“ lituje Eduard Kubata, který už v roli trenéra žen Viktorie nepůsobí.
„U ženského týmu musíte být více psycholog než trenér. Je to úplně jiné trénování než v mužském fotbale. V každém případě to byla pro mne cenná zkušenost,“ říká bývalý ligový obránce či záložník, jenž 13. září oslavil třiašedesáté narozeniny.
S manželkou Květoslavou vychovali syny Michala a Tomáše, radost mají z malé vnučky Emilky.
„Viktorce pořád držím palce. Na ligu chodím pravidelně a zápasy si jako fanoušek užívám,“ dodává bývalý hráč Škody Plzeň Eduard Kubata.
