„Z výběru v Aši jsem měl jít původně do Chebu, ale tři měsíce před nástupem na vojnu jsem prodělal operaci menisku, a tak mě poslali do Rudé hvězdy Sušice. Ta hrála divizi, soutěž, s kterou jsem měl už tříletou zkušenost,“ vypráví Jozef Kovačič.

Rozený kanonýr střílel góly i na vojně. V Sušici vytvořil obávanou útočnou dvojici s pozdějším reprezentantem Radkem Drulákem, oba se stali postrachem divizních obran. „Dařilo se nám, dávali jsme hodně branek, vyhrávali jsme jeden zápas za druhým. V Sušici jsme měli tenkrát výborné mužstvo, byla tam spousta vynikajících fotbalistů, například v brance chytal další budoucí reprezentant Honza Stejskal,“ vzpomíná na léta v zeleném suknu.

Po roce si ho trenér Jiří Lopata vytáhl do Chebu, jenže přišlo další zranění a po třech měsících se odchovanec chodovského fotbalu vrátil do Sušice. Znovu se dostal do formy a o služby šikovného útočníka se s koncem vojny zajímaly ligové kluby Bohemians Praha a Škody Plzeň. Přetahovanou nakonec vyhrál západočeský klub.

„Co rozhodlo? Manželka byla tehdy těhotná a potřebovali jsme byt. A Plzeň mi ho na rozdíl od Bohemky nabídla. V Bohemce tehdy nedostávali byty ani reprezentanti. I když za mnou jezdil trenér Tomáš Pospíchal a lákal mě do Prahy, já dal přednost Škodovce. S tehdejším sekretářem klubu Zdeňkem Michálkem jsem se domluvil okamžitě. Vidíte, a v bytě na boleveckém sídlišti bydlíme s manželkou dodnes,“ usmívá se Jozef Kovačič.

Přesto, že kanonýr s obávanou levačkou zamířil o dvě soutěže výše (Plzeň tehdy hrála druhou ligu), do mužstva zapadl okamžitě a napevno se usadil v základní sestavě na levé straně útoku a později zálohy. „Vedle ostřílených fotbalistů Jirky Sloupa, Milana Formana či Pepy Čalouna to byla pro mě velká škola,“ podotýká.

V modrobílém dresu Škody Plzeň strávil devět a půl sezony, s výjimkou dvou let ve druhé lize. Góly střílel pořád, v sezoně 1985/1986 se dokonce stal se čtrnácti brankami nejlepším střelcem mužstva a pomohl mu k návratu do nejvyšší soutěže.

Ofenzivní fotbalista si jednou v životě zahrál v první lize v obraně. „Luděk Kopřiva měl tenkrát stopku kvůli červené kartě a trenér Rys mě zařadil na levý kraj obrany. Nikdy předtím jsem tam nehrál, ale utkání mě vyšlo, nic jsem nezkazil, a dokonce jsem byl nominován do sestavy kola,“ usmívá se.

Ve své premiérové sezoně mezi československou elitou patřil Jozef Kovačič k oporám nováčka. Vstřelil sice jen dvě branky, ale o to užitečnější byl v poli, jako jediný z mužstva odehrál všech třicet utkání.

Škodovka bohužel po roce sestoupila, do ligy se vrátila v sezoně 1988/1989, ale opět jen na rok. Celkově odehrál Jozef Kovačič v první lize 56 zápasů a vstřelil v nich čtyři branky. V poslední sezoně ve Škodovce 1990/1991 si zahrál v záložní řadě s talentovaným mladíkem a pozdější hvězdou světového fotbalu a držitelem Zlatého míče Pavlem Nedvědem.

Ve třiceti letech odešel do německého FC Vilshofen, kde se v landeslize potkával už jako soupeř s bývalými dlouholetými spoluhráči z Plzně – Milošem Paulem (Kötzting) a Janem Homolou (Cham).

Po čtyřech a půl sezonách se i kvůli potížím se zraněnými koleny vrátil do Plzně a hráčskou kariéru ukončil v Sokole Křimice, kde potom trénoval a několik let tady provozoval na hřišti hospodu.

„Živil jsem se také jako obchodní zástupce. Fotbal za starou gardu Viktorie už nehraji, před čtyřmi lety jsem byl na operaci, při které mně vyměnili koleno. Rád si zapinkám tenis, zahraji badminton, projedu se na kole nebo si jdu zaplavat na rybník, a to i do studené vody. Otužování mně dělá dobře,“ libuje si bývalý ligový fotbalista, který letos v březnu oslavil šedesátiny.

S manželkou Soňou vychovali dcery Lucii a Kateřinu, syn Josef se potatil a střílí góly za Křimice. Není ale jediným fotbalistou v rodině. Také zeť Ondřej Zapoměl oblékal dres Viktorie, kde nyní trénuje i vnuk Ondřej. „Je mu třináct a hraje jako táta v záloze. Je šikovný, dělá mi radost,“ pyšní se Jozef Kovačič.