Ano, je to Josef Čaloun, pokračovatel dynastie Čalounů v brance plzeňské Škodovky. Zní to až neuvěřitelně, ale jméno Čaloun se v sestavě západočeského klubu na postu brankářské jedničky objevovalo nepřetržitě od začátku šedesátých let až do roku 1983.

ZE ZÁLOHY DO BRANKY

Zatímco František je rodákem ze Sušice, Josef pochází z jihočeské Zlivi, kde také začínal s fotbalem. Samozřejmě v poli, jak už to u vynikajících gólmanů bývá. Mladý Pepa sázel za zlivské žáky z postu krajního záložníka jeden gól za druhým, nakonec však stejně skončil v brance. A bylo to dobře. „Jednou na zápas nepřišel brankář a trenér mě postavil do branky. Dařilo se mi a já už v brance zůstal,“ vysvětloval po letech svoji cestu mezi tři tyče Josef Čaloun, který už v 15 letech chytal za muže v I. A třídě.

Další cesta vytáhlého tmavovlasého mladíka s tváří filmové hvězdy vedla do Dynama České Budějovice, kam to měl z rodného městečka asi jako z Rokycan do Plzně. I na vojně zůstal v jižních Čechách, dva roky oblékal dres Dukly Tábor. Talentovaného gólmana, který se prezentoval elegantním stylem chytání i skvělým postřehem, si vyhlédly tehdy prvoligové Pardubice a v jejich dresu si Josef Čaloun odbyl premiéru v nejvyšší soutěži.

Po roce v Pardubicích přestoupil do Škody Plzeň. Východočeši s přestupem nesouhlasili, a tak si podle tehdejších řádů musel na premiéru v dresu Škodovky počkat půl roku. V týmu ze Štruncových sadů pak odchytal v nejvyšší soutěži devět a půl sezony, nastoupil do 261 zápasů.

Nezapomenutelná pro něj byla dvě utkání Poháru vítězů pohárů se slavným Bayernem Mnichov na podzim 1971, kdy se v brance postavil proti velkým hvězdám Beckenbauerovi, Müllerovi či Breitnerovi.

Trvalo dlouhých devětatřicet let, než opět zažil atmosféru evropských pohárů bylo to v létě roku 2010 v předkole Evropské ligy proti Besiktasi Istanbul, tentokrát v roli trenéra brankářů Viktorie Plzeň.

Josef Čaloun patřil v Československu v sedmdesátých letech k brankářské špičce, v roce 1977 se stal nejlepším gólmanem ligy. Škodovku tehdy vedl legendární kouč Tomáš Pospíchal, který s ní získal šesté místo.

NA HŘIŠTI DO 64 LET

Dva roky byl populární Čalda, jak mu přezdívali spoluhráči i fanoušci, členem olympijského mužstva, za které si zachytal i na zájezdu do Brazílie a Mexika. Pomohl týmu i na hry v Moskvě. Čechoslováci se stali olympijskými vítězi, jenže Pepa Čaloun u toho nebyl těsně před olympiádou ho překvapivě v nominaci beze slova vysvětlení vystřídal Netolička z Dukly Praha. Čaloun, který se do té doby střídal v brance s prešovským Červeňanem, tak přišel o zlatou medaili.

Dres Škody svlékl v roce 1983 a odešel do Svéradic, týmu krajského přeboru. Pomohl mu až do třetí ligy a Svéradice se staly klubem jeho srdce. Ještě ve čtyřiašedesáti letech nastupoval za místní béčko.

Ve Viktorii dlouhá léta působil jako trenér brankářů, zažil tady slavnou Ligu mistrů. Vedl i svého syna Michala, který to rovněž dotáhl do nejvyšší soutěže, kde hájil barvy Viktorie, pražské Sparty či Hradce Králové.

NEROVNÝ BOJ S NEMOCÍ

Naposledy Josef Čaloun vedl brankáře v divizním Senku Doubravka. Na začátku léta 2016, přesně 19. června, podlehl po těžkém boji zákeřné nemoci. Pouhý den po svých sedmdesátých narozeninách.

V den jubilea ho ještě stačil navštívit v nemocnici kamarád z Olomouce Petr Uličný, Čalounův spoluhráč z Plzně a pozdější legendární ligový trenér. „Pepíku, ty tu sviňu porazíš, řekl jsem mu. Vzpomínali jsme, společně jsme se zasmáli, a já ho na rozloučenou pohladil,“ říká Uličný

On i Čaloun platili za vyhlášené šprýmaře. „Jednou jsme šli po tréninku ze sprchy, Čalda si namazal ruku černým krémem a se slovy 'Vy jste stejně nejlepší trenér na světě' poplácal kouče po nahých zádech. Rubáš si pak oblékl bílou košili a odjel domů do Prahy. Čalda se smál, až mu tekly slzy. Říká se, že komu tečou smíchy slzy, je 'krásný' člověk. A Pepík takový byl,“ vzpomíná dojatě na kamaráda Petr Uličný.