Kde hledat recept na svěžest, vitalitu, mladistvý elán i v tak pokročilém věku?

„Zčásti je to asi dáno geny, pozitivním myšlením a vůlí pečovat neustále o své tělo i duši. A nejvíce mně pomáhá láska k fotbalu a možnost, že mohu spoustu času trávit mezi mladými lidmi,“ nabízí doyen trenérů na západě Čech.

S fotbalem začínal rodák z Dobrnic u Světlé nad Sázavou v Sokole Leština, kde hrál už patnácti letech za muže. Ještě před vojnou oblékal dresy Žďáru nad Sázavou a Kovolisu Hedvikovice. Mrštnému mladíkovi se dařilo i v hokejové brance, v barvách Žďáru nad Sázavou patřil mezi nejlepší gólmany dorostenecké ligy. „Hráli jsme i například proti Havlíčkovu Brodu, kde nastupovali bratři Holíkové. Do Brodu mě lákali s tím, že na vojnu půjdu do Dukly Jihlava. Já ale dal přednost fotbalu,“ vzpomíná Jaromír Mysliveček, který opustil Vysočinu a narukoval v roce 1961 do RH Poběžovice, odkud byl oddíl přemístěn do Domažlic.

„Hráli jsme v I. A třídě o postup do krajského přeboru. Na vojnu vzpomínám rád, Domažlice žily fotbalem. Nastoupil jsem za krajskou jedenáctku proti olympijskému výběru Československa, který pak v roce 1964 získal na olympiádě v Tokiu stříbrné medaile. Před čtyřmi tisíci diváky jsme prohráli 1:4 a já dal gól trefou ze třiceti metrů,“ vzpomíná Mysliveček.

Gólem na sebe upozornil a o talentovaného útočníka z Vysočiny se začaly zajímat kluby z vyšších soutěží. Z několika nabídek si nakonec vybral druholigovou Plzeň, kam nastoupil 1. listopadu 1963 a modrobílý dres oblékal už v roli záložníka až do roku 1970. „Měl jsem velké obavy, jestli v Plzni uspěji. Přece jen z I. A třídy do druhé ligy je to obrovský skok. Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil do zimní přípravy a měl tak více času na adaptaci. Odmalička jsem byl zvyklý na tréninku tvrdě pracovat, nic neošidit, a to mi pomohlo. Zimní přípravu jsem odmakal a spoluhráči, které jsem do té doby znal jen z novin, mě přijali mezi sebe,“ vybavuje si po letech.

Jaromíra Myslivečka zdobily kromě skvělé kondice důraz, bojovnost a odvaha v osobních soubojích. „Fyzičku jsem měl, že bych mohl hrát dva zápasy po sobě. Díky tomu jsem měl na starosti klíčové hráče soupeře, třeba sparťanského Kvašňáka nebo Masopusta z Dukly,“ říká.

Jan Homola.
LEGENDY VIKTORIE: Jan Homola má kořeny ve Slezsku, srdce v Plzni

Pro defenzivu mužstva byli hráči jako Mysliveček terno. „Jarda nevypustil žádný souboj, měl naběháno a na hřišti jezdil jako motorová myš. Mít takového hráče před sebou byla pro brankáře výhra,“ míní bývalý spoluhráč a brankář František Čaloun. „Jarda je i skvělý člověk, bydlíme v Plzni na Doubravce dlouhá léta nedaleko sebe, a když se potkáme, tak pokaždé zjistíme, že se máme oba rádi,“ směje se legendární šprýmař Čalda.

Bohužel slibnou kariéru Jaromíra Myslivečka uťalo těžké zranění hlavy. Na jaře roku 1967 ho v druholigovém utkání s Jabloncem trefil kopačkou do hlavy bývalý sparťan a reprezentant Tadeáš Kraus. „Nemohl za to, odvracel zády ke mně míč nůžkami, já stačil balon odhlavičkovat a on mě trefil do hlavy. Skácel jsem se k zemi, kde mě zasáhl kolíky do obličeje rozeběhnutý Krausův spoluhráč Svoboda. Měl jsem zlomený nos a otřes mozku. Zranění se postupně zahojila, já dál nastupoval a týmu pomohl k postupu do první ligy. Začala mě však bolet hlava a z nosu mně vytékala čirá tekutina. Myslel jsem, že je to senná rýma. Ztrácel jsem také na hřišti orientaci a několikrát upadl do bezvědomí,“ vypráví.

Pozdější vyšetření odhalila neúprosnou diagnózu. „Roztříštěné kosti se v oblastech kořene nosu a spánku zapíchly do mozkové blány. Tekutina, která mně šla nosem, byl výtok z mozku. Když mě to lékaři sdělili, zkolaboval jsem. Nechtěl jsem si připustit, že je s vrcholovým fotbalem konec. Odmítl jsem operaci a odjel k manželčiným rodičům na Chrudimsko. Tam jsem při procházkách v lesích nabral sílu. Ustávaly bolesti hlavy, tekutina z nosu přestala vytékat. Za čtyři měsíce jsem se vrátil do Plzně a začal znovu hrát. Jenže tehdejší trenér Kolský chtěl po mně potvrzení od lékaře, že jsem schopen hrát fotbal vrcholově. To mně však žádný lékař nechtěl dát. Hrál jsem ještě nějaký čas za béčko a později přestoupil do divizní Jiskry Domažlice,“ líčí dál svůj neobyčejný příběh.

V Domažlicích, kam dojížděl spolu s ´obojživelníkem´ a bývalým hokejovým reprezentantem Stanislavem Sventekem, našel výbornou partu, stejně jako později v Lokomotivě Plzeň. Tam začal jako hrající kouč i svoji dlouhou trenérskou kariéru, která trvá dodnes.

Deset let působil ve Viktorii Plzeň, většinou jako asistent ligového áčka, které krátce vedl i jako hlavní kouč, trénoval i ligový dorost. Metody náročného kouče, vyžadujícího kázeň, řád a disciplínu, poznali i fotbalisté celků Potraviny Plzeň, 1. FC Plzeň (ČFL), Petřína, Klatov, Přeštic, Vejprnic, Horní Břízy, Rokycan a Hořovic.

Život bez fotbalu si nedokáže představit. I proto prý kývl Rapidu, kde působí už dvanáctou sezonu, ještě na další rok. „Jestli to dotáhnu do osmdesátky? To ještě nevím, ale hráčská a funkcionářská legenda Rapidu Pavel Baroch říká, že jsem toho u nich ještě moc nenatrénoval. Tak možná do osmdesáti na Rapidu vydržím,“ dodává s úsměvem Jaromír Mysliveček.