S fotbalem začínal v šesti letech doma v Chotěšově a v jedenácti letech přešel do Škody Plzeň, kde to dotáhl až do prvoligového áčka. „V žácích mě vedli trenéři Fuja s Liškou, v dorostu Fuja s Beránkem,“ vzpomíná na fotbalové učitele Karel Šilhavý.

Do kabiny prvoligového A mužstva vstoupil ještě jako dorostenec na jaře 1975. Půl roku před vojnou se v ní potkával s legendami plzeňského fotbalu, Františkem Plassem, Zdeňkem Michálkem, Stanislavem Štruncem, Josefem Čalounem, Fratiškem Sudíkem, Karlem Süssem. „Trénovat s takovými fotbalisty byla pro mě velká škola, v devatenácti letech jsem se připravoval s áčkem a zápasy hrál za divizní béčko,“ vybavuje si.

Na vojně v Chebu si o soutěž polepšil, rok a půl hrál třetí ligu. „Půl roku před koncem služby mi nabídli, abych vojnu podepsal. To jsme s několika hráči odmítli, na vojně se nám zůstat nechtělo, a tak nás pře-řadili do nižší soutěže. Posled-ní půlrok jsem hrál v divizních Domažlicích,“ říká Šilhavý.

Po návratu do Plzně v létě 1977 se Karel pod trenérem Dočkalem zapojil do přípravy prvoligové Škodovky. V kádru, kde kromě veteránů Čalouna, Sudíka a Süsse patřili do základní sestavy i další kvalitní fotbalisté, Berger, Sloup, Forman, Rejda, Jelínek nebo Dvořák, nebylo snadné se prosadit. Blonďatý středopolař tak sbíral prvoligové zkušenosti spíše po minutách.

HRDINA PROTI KOŠICÍM

V další sezoně se už ale Karel Šilhavý prosadil. Pod trenérem Svatoplukem Pluskalem, dlouholetým reprezentantem a vicemistrem světa z Chile z roku 1962, nastupoval pravidelně většinou na pravém kraji zálohy. A dařilo se mu i střelecky, se čtyřmi brankami se stal po Dvořákovi a Formanovi třetím nejlepším kanonýrem mužstva.

První ligový gól zaznamenal na podzim v domácím zápase proti Interu Bratislava a přispěl k výhře 2:1. Trefil se i na Julisce proti pozdějšímu mistru ligy, Dukle, i když porážce 2:4 nezabránil. Skóre zápasu potom otevřel doma proti Lokomotivě Košice (3:1). Na jaře se ve Štruncových sadech prosadil na rozbahněném terénu proti ZŤS Košice. Jediným gólem po centru Františka Baráta zařídil osm minut před koncem výhru 1:0 a stal se hrdinou zápasu. „Euforie se přenesla i do bazénu, kde jsme po utkání regenerovali. Franta Barát mi od samé radosti dal pusu na čelo,“ usmívá se.

Nastupoval i ve třetí prvoligové sezoně, týmu se ale nedařilo, Škodovka po osmi letech sestoupila. Karel si ještě zahrál druhou ligu a pak pře-stoupil do třetiligové Příbrami. Potom hrál za divizní Tatru Smíchov a v létě 1986 se na rok vrátil do Štruncových sadů. Škodovka pod legendárním koučem Jiřím Rubášem postoupila do první ligy. Karel se s vrcholovým fotbalem ve třiceti letech rozloučil a hrál divizi za Přeštice a Lokomotivu Plzeň. Po revoluci po půlročním angažmá v Mrákově přestoupil do německého Arschwangu, kde utrpěl první vážné zranění v kariéře.

„Zlomili mi nohu a ze hřiště mě odvezli do nemocnice ve Furthu, kde mě operoval slovenský lékař a nohu mi vyspravil speciálními šrouby. Když mi je po roce v plzeňské Mulačově nemocnici vyndaval primář Slavík, dlouholetý lékař fotbalistů Škody, řekl mi, že takové šrouby ještě neviděl, a jestli bych mu je daroval. Souhlasil jsem,“ vypráví.

BRATROVI FANDÍ

Ve čtyřiceti se vrátil domů do Chotěšova a postoupil s ním jako hrající trenér do I. B třídy. V dalších letech trénoval dorost ve Viktorii Plzeň. Vedl i mužské celky, s Doubravkou postoupil do divize, v krajském přeboru trénoval Poběžovice, Chlumčany a Vejprnice. S trenérskou prací se rozloučil v šedesáti letech v Chotěšově.

„Jsem rozvedený, syn Martin bohužel zemřel před šesti lety. S bráchou si voláme, sleduji jeho kariéru a fandím mu. Jarda byl vždycky cílevědomý, i proto to dotáhl tak daleko. Držím mu palce, aby s reprezentací uspěl,“ přeje si šestašedesátiletý Karel Šilhavý, který se až do důchodu živil jako řidič.