Znali se už od dětských let. „Prvně jsme se potkali na koupališti v Tlučné, kam jsem z Vejprnic jezdil. Později jsme se v žácích střetávali jako soupeři, spolu jsme hráli za okresní i za krajský výběr žáků, který vedl trenér Josef Žaloudek. K Pepíkovi jsme také s Vencou jezdili do Nýřan na speciální tréninky,“ vzpomíná Paul.

Soupeři byli i v dorosteneckém věku. Zatímco Miloš zamířil z Vejprnic do ligového dorostu Lokomotivy Plzeň za trenérem Žaloudkem, Václav začal oblékat dres Škody Plzeň. „Sešli jsme se v dorostenecké reprezentaci, pamatuji si, že jsme spolu letěli do Taškentu na velký mezinárodní turnaj. Let trval dvě a půl hodiny do Moskvy a odtud ještě pět hodin do Taškentu. Jako dvěma klukům z vesnice nám tehdy připadal svět ohromně veliký,“ vzpomíná s úsměvem Paul.

ZAČÁTKY PO BOKU JOSEFA ČALOUNA

Václav Lavička se z dorostu Škody brzy posunul do ligového áčka, kde dělal náhradníka o dvanáct let staršímu Josefu Čalounovi. Sdílet kabinu a trénovat po boku brankářské legendy byla pro mladíka z Tlučné zkušenost k nezaplacení. „Byly to moje začátky v týmu dospělých a Pepík byl mým učitelem. Byl to pan brankář,“ mluvil později Václav Lavička o Josefu Čalounovi v rozhovoru pro noviny.

Odchovanec Baníku Tlučná nastoupil v roce 1978 na vojnu do Rudé hvězdy Cheb a hned v prvním roce svými výkony přispěl k historickému postupu Chebu do první ligy, když si Rudá hvězda poradila v baráži s Frýdkem-Místkem.

V prvním prvoligovém zápase v chebském dresu nastoupil Lavička na podzim 1979 proti Dukle Praha, Pražané vyhráli těsně 1:0 brankou reprezentanta a mistra Evropy z r. 1976 Zdeňka Nehody. O několik kol později přijel Vašek v roli soupeře do Plzně. V historickém západočeském derby byla úspěšnější domácí Škodovka, zvítězila 2:0. Pikantní na tom bylo, že vedoucí branku vstřelil Lavičkovi právě Miloš Paul. „Já gólů v lize moc nedal, ale svoji první ligovou branku jsem dal Vencovi. Dlouho jsem si ho potom dobíral,“ vypráví někdejší kapitán Škody Plzeň.

Václav Lavička působil v Chebu pět a půl sezony, v roce 1983 se vrátil do druholigové Škody Plzeň, kde se stal brankářskou jedničkou. „Jeho zkušenosti byly znát. Když odcházel na vojnu, byl to nezkušený mladík, po návratu z Chebu z něj byl ostřílený gólman, který si dokázal v pokutové území zjednat respekt. Uměl zařvat jako lev, až se útočníkům soupeře leknutím klepala kolena,“ líčí Paul.

ODCHOD V POUHÝCH 55 LETECH

Lavička pomohl Škodovce dvakrát k postupu do první ligy. „V roce 1986 to bylo pod trenérem Jiřím Rubášem, o dva roky později pod trenérem Zdeňkem Michálkem. Byly to krásné a radostné chvíle,“ vzpomínal Lavička, který odchytal v barvách Plzně a Chebu v nejvyšší soutěži 125 utkání. Na začátku roku 1991 ukončil ve třiatřiceti letech profesionální kariéru a odešel z Plzně do Německa, kde hrál čtvrtou nejvyšší soutěž za 1. FC Kötzting. Tady se opět sešel s Milošem Paulem, jenž do mužstva přišel půl roku před ním.

„V Kötztingu tehdy hledali brankáře, tak jsem jim Vencu doporučil. Hráli jsme tady spolu ještě dalších pět sezon, měli jsme tam oba práci a odpoledne jsme trénovali. Já kvůli zranění achillovek skončil. Venca v Kötztingu zůstal, ještě asi rok tam dělal trenéra brankářů. Potom jsme se už tolik nevídali. Přemlouval jsem ho, aby si s námi šel zahrát za starou gardu, ale on už se už do branky postavit nechtěl. Přišlo mi, že na fotbal trochu zanevřel. Vyčítám si, že jsem ho měl více přemlouvat,“ říká Paul na adresu bývalého spoluhráče a dlouholetého kamaráda, který po těžké nemoci odešel do fotbalového nebe v lednu 2014 v 55 letech.

„Věděl jsem, že měl vážné zdravotní problémy, přesto mě zpráva o jeho smrti zarmoutila, znali jsme se odmalička. Na Vencu budu vzpomínat jako na člověka s dobráckou povahou a skvělého kamaráda,“ dodává Miloš Paul.

Jiří Lopata (vpravo) na snímku z roku 2006, kdy převzal na setkání plzeňské fotbalové Staré gardy blahopřání k 70. narozeninám, vlevo tehdejší sekretář SG Jiří Kobylinský.
LEGENDY VIKTORIE: Jiří Lopata, kanonýr k pohledání