Utéci Františku Sudíkovi, obránci Škody Plzeň, kterému patří další pokračování seriálu Deníku, bylo prakticky nemožné.

Vyprávět o tom by mohl i legendární útočník Slovanu Bratislava a československý reprezentant Ján Čapkovič. Slovenský rychlík zaběhl sto metrů za jedenáct vteřin, takže obráncům ukazoval na hřišti záda. V Plzni ale narazil. František Sudík uměl stovku rovněž za jedenáct vteřin. Pikantní na tom je, že když došlo poprvé k jejich souboji, pro Sudíka to byl první start v lize v roli obránce. „Tenkrát se zranil Miloš Vacín a trenér Rubáš za mnou přišel s tím, že budu hlídat Čapkoviče. Bránil jsem se, že jsem v obraně nikdy nehrál, ale trenér byl neoblomný. Nakonec jsem úkol zvládl, Čapkoviče jsem s pomocí spoluhráčů uhlídal a v obraně už jsem zůstal,“ vypráví František Sudík, jehož výkon ocenil i sám Čapkovič.

„Kde ses tady vzal? Tak rychlý obránce v Plzni nikdy nebyl,“ oslovil s poklonou po utkání svého strážce. „Od té doby jsme byli kamarádi, Honza mě dokonce v Bratislavě po zápase pozval na pivo,“ vzpomíná Sudík, který hájil barvy Škody Plzeň třináct a půl sezony a v nejvyšší soutěži odehrál 229 zápasů.

Do Plzně přišel rodák z vesničky Bykoš na Berounsku v lednu 1966. Škodovka ho sledovala už na vojně v Chebu, který tehdy hrál krajský přebor. „Když jsem šel z vojny, čekalo na mě před kasárny auto se třemi funkcionáři Škody Svobodou, Bartošem a Mašatem, aby mě odvezli do Plzně. Mně se to ale rozleželo v hlavě. Nechtěl jsem nechat mámu samotnou, otec mi zemřel v šestnácti letech a peněz doma moc nebylo. Přelezl jsem plot kasáren a jel domů vlakem. Jenže když jsem přijel domů, uvítala mě máma se slovy, že mám návštěvu. Všichni tři už na mě čekali. Nakonec jsme se domluvili, že podzim dohraji v divizním Králově Dvoře a od ledna půjdu do Plzně. Hodně k mému rozhodnutí přispěl trenér Králova Dvora pan Kludský, bývalý hráč i trenér Slavie Praha. Řekl mi, abych mazal do Plzně, že do Králováku se mohu vrátit vždycky. Dodnes jsem mu vděčný, že jsem ho poslechl. V Plzni jsem zažil nádherné roky,“ svěřuje se absolvent strojní průmyslovky v Hořovicích.

VZPOMÍNKY NA BAYERN A NA BÝVALÉ SPOLUHRÁČE

Rád vzpomíná na zápasy s Bayernem Mnichov v Poháru vítězů poháru v roce 1971, a také na své bývalé spoluhráče. „Je jich spousta Franta Plass, Miloš Vacín, Bohouš Mudra, Zdeněk Michálek, Franta Čaloun, Jirka Hop, Ivan Bican a další. Nejvíce mi chybí ti, kteří už mezi námi nejsou Standa Štrunc, Pepa Čaloun a Jirka Sloup,“ říká.

Po skončení kariéry pracoval v údržbě v areálu Viktorie v Luční ulici. Fotbal hrál až do padesáti let, později trénoval. „Za Potraviny jsme hráli s Jirkou Hopem a Standou Štruncem, chodilo na nás hodně lidí. Vzpomínám si, že když hráli v Lokti nad Ohří, domácí diváci fandili spíše nám než domácím,“ usmívá se František Sudík, jehož celoživotní zálibou kromě fotbalu je rybaření.

POZDNÍ PŘÍCHOD NA TRÉNINK KVŮLI RYBÁM

„To mě vydrželo dodnes. Chytal jsem, i když jsme hráli ligu. Jednou jsem si odskočil na ryby k řece mezi dvěma tréninky a unavený u vody jsem usnul. Přišel jsem pozdě na odpolední trénink a dostal od trenéra Rubáše pokutu. Největším mým úlovkem je kapr 96 centimetrů, kterého jsem ulovil na Zemplínské Šíravě,“ směje se pětasedmdesátiletý otec čtyř dětí z prvního manželství má dcery Petru a Andreu, z druhého pak dvojčata Michala a Martina. „Kluci hráli fotbal za Viktorku, ale nechali toho,“ říká František Sudík.