Fotbal začal hrát naplno až v 18 letech, přesto to dotáhl do třetí ligy a v jednu chvíli byl i v širším kádru A-týmu Viktorie Plzeň. Jaroslav Kovařík zažil i přes pozdější start bohatou fotbalovou kariéru. Před čtyřmi lety se rozhodl opustit vyšší soutěže a vydal se na trenérskou dráhu. Přesto pokud si najde čas, kopačky ještě nazuje, a to za Litice v okresním přeboru. V letošní sezoně nastoupil zatím jednou a hned se blýskl dvěma brankami.

„Doufám, že přidám další zápasy a góly. Bohužel se mi to zatím dost kříží s trénováním, kterému se věnuji naplno,“ vysvětluje zkušený útočník, který ještě obléká dres dalších dvou týmů.

„Fotbal miluju, je to moje vášeň. Provází mě celým životem. Nevynechám proto příležitost si ho zahrát. Liga starých gard se hraje v týdnu, takže tam se mi čas hledá snáze, a zahrát si za starou gardu Viktorie Plzeň je pro mě vždy obrovská čest,“ upřesňuje Kovařík, jenž si užívá setkání s legendami Viktorie Plzeň.

„Vždy si pak i popovídáme a většina z hráčů ze staré gardy Viktorky je zkušenějších, co se týká trénování. Mám se proto od nich co učit a rád si je vyslechnu,“ prozrazuje začínající kouč.

A jaký je podle něj rozdíl mezi okresním přeborem a zápasy za starou gardu Viktorie či Rapidu?

„V okresu jsou běhavější kluci, v gardách naopak techničtější. Mám z fotbalu furt radost a přijde mi, že zatím stíhám a i někoho předběhnu. Až zjistím, že je to z mé strany bída, asi skončím,“ říká s úsměvem aktuálně kouč přípravky Viktorie Plzeň.

„Ta práce mě strašně baví. Byl jsem nejdříve v dorostu, ale pak jsem přijal nabídku stát se trenérem přípravky. Je to sice náročné, ale vždy mě potěší, jakou děti mají z fotbalu čistou radost, což mě obrovsky nabíjí,“ přiznává Jaroslav Kovařík, kterého trénování začínajících fotbalistů naplno pohltilo.

„Rozjela se spolupráce u dětí mezi Viktorkou a ostatními plzeňskými kluby, což beru teď jako největší výzvu,“ upřesňuje zároveň kantor na Katedře tělesné výchovy a sportu Západočeské univerzity v Plzni.

„Je příjemné si odskočit někdy, s nadsázkou, k dospělejším dětem. Občas tam využívám i věci, co zkouším u těch malých, a je zajímavé vidět rozdíl například v pochopení určitého cvičení,“ směje se již bývalý házenkář.

Hrál jí až do osmnácti let a dokonce má doma zlatou medaili z dorosteneckého mistrovství ČR Teprve vyměnil míč v ruce za fotbalové kopačky.

„Potkal jsem se s Vencou Vraným nebo Filipem Jíchou. Jsem rád, že jsem hrál házenou. Jsem přesvědčený o tom, že mi házená dala hrozně moc do fotbalu, v němž bych se jinak nedostal tak daleko,“ zavzpomínal ve fotbale odchovanec plzeňského Rapidu na házenkářská léta.

„S fotbalem jsem začínal pozdě, ale přesto jsem to dotáhl ve Viktorce až do béčka Zároveň jsem v jeden čas patřil i do širšího kádru áčka, které tehdy vedl trenér Michal Bílek,“ připomněl dříve obávaný kanonýr.

Většina fotbalových příznivců si se jménem Jaroslava Kovaříka vybaví gólovou kanonádu v dresu Chrástu, kdy společně s Lukášem Roubalem vstřelili za jednu sezonu dohromady skoro osmdesát branek.

„Na to mám pěkné vzpomínky. Tolik gólů jsem už nikdy nedal. Nebyla to ale zásluha jen má nebo Lukáše. Tehdy se na tom podílel celý tým, který měl velkou kvalitu, a zároveň jsme tvořili skvělou partu. Trávili jsme spolu hodně času a i jsme někteří jezdili na společné dovolené. To vše hrálo roli v tom, že se Chrástu tak dařilo,“ nedá dopustit Jaroslav Kovařík na skvělé spoluhráče, s nimiž se nadále pravidelně vídá.

Celkově si všestranný sportovec užíval každé fotbalové angažmá. „Skvělý byl postup s Domažlicemi do třetí ligy a i následné působení v ČFL. I v Tachově to bylo výborné. Musím říct, že jsem měl v každém angažmá obrovské štěstí na trenéry, kteří vždy dokázali dát tým dohromady, že jsme hráli o příčky nejvyšší,“ říká Jaroslav Kovařík, jehož provázel velkou část kariéry Jaroslav Sadílek, který dirigoval hru ze středu zálohy a stále hraje za divizní Rokycany.

„Byli jsme spolu v Chrástu, Tachově nebo Mariánkách. Zkusili jsme si také společně angažmá v Německu, kde nám to ale příliš nevyšlo. V Tachově byl s námi také David Král,“ vybavuje si Kovařík, jehož poslední větší angažmá bylo ve městě léčivých pramenů. „Ke konci mě trápilo v Mariánkách zranění paty a šetřil jsem se, abych mohl absolvovat zápasy. I to hrálo velkou roli v rozhodnutí ukončit fotbalovou kariéru na vyšší úrovni. Zároveň jsem se už v té době věnoval trénování, které v určitý čas dostalo přednost,“ vysvětluje zároveň i bývalý hráč plážového fotbalu.

„Hráli jsme tehdy na Rapidu mistrovství republiky a vyhlédl si mě trenér reprezentace a za 14 dnů jsem odletěl do Řecka na zápas kvalifikace a ani jsem neznal pravidla. Celkově jsem u plážového fotbalu strávil šest sedm let,“ říká Kovařík, jenž byl členem i univerzitního fotbalového týmu.

„Podíval jsem se tak i do Thajska. Díky fotbalu jsem toho hodně procestoval, a to jsem navíc ten typ, co se vždy rád vrací domů. Celkově jsem obrovský sportovní nadšenec, někdy možná i magor. Teď mám stejnou vášeň i v trénování,“ dodává s úsměvem.