S fotbalem začínal doma ve Vejprnicích a v deseti letech potkal prvního osudového trenéra – legendárního Josefa Žaloudka, který šikovného fotbalistu pozval do okresního a později krajského výběru. A když mu bylo čtrnáct let, vzal si ho do ligového dorostu Lokomotivy Plzeň, kde se vyrovnal o čtyři roky starším spoluhráčům. V sedmnácti začal hrát divizi za áčko Lokomotivy, stejně jako dva roky na vojně za béčko pražské Dukly, které působilo v Hradci Králové.

„Celou vojnu jsem prožil Petrem Radou, mým celoživotním kamarádem. Petr ale zůstal v Dukle a mě zlanařil Zdeněk Michálek do Škody Plzeň. To je další z trojice trenérů, která výrazně ovlivnila moji kariéru. Tím třetím pak byl Jiří Rubáš,“ vyjmenovává Miloš Paul, který zmiňuje i trojici osudových spoluhráčů. „Jsou to Pepík Čaloun, Jirka Sloup a Milan Forman. To byla trojka, která mě formovala po mém příchodu z vojny do Škodovky v roce 1979,“ vzpomíná jubilant.

Dres s okřídleným šípem oblékal až do roku 1990. „V první lize jsem debutoval za trenéra Svatopluka Pluskala proti Trnavě. Nikdy nezapomenu na historicky první západočeské derby s RH Cheb, bylo to v pátém kole. Vyhráli jsme 2:0 a já dal svůj první ligový gól v životě,“ vybavuje si.

Michael Krmenčík
Fotbal v takovém vedru bych zakázal, říká Krmenčík

Po revoluci s přímluvou tehdejšího trenéra Jiřího Lopaty odešel do německého Kötztingu, kde hrál šest let čtvrtou nejvyšší soutěž. Po návratu pomáhal Senku Doubravka a působil v roli sekretáře a později manažera ve Viktorii Plzeň. „Tehdy bylo složité dělat prvoligový fotbal, chyběly peníze,“ vzpomíná.

Miloš Paul už několik let pomáhá mateřskému klubu Slavii Vejprnice. „Mám kolem sebe pracovité a obětavé lidi, kteří žijí fotbalem. Moc mě to s nimi baví,“ vyznává se čerstvý šedesátník, který pracuje na směny v bývalé Malé kovárně (dnešní CPF) jako obsluha elektrických a plynových zařízení. „Musel jsem se naučit spoustu věcí, vše se řídí přes počítač,“ říká. Radost mu dělají vnuci, malí fotbalisté Lucas a Matěj, a také současná Viktoria. „Chodím na každý zápas,“ svěřuje se bývalý ligista. „Potěšilo mě, že si na mě Viktorka vzpomněla. Když jsem v rámci zápasu s Libercem od prezidenta Tomáše Paclíka přebíral dres s číslem 60, byl jsem dojatý,“ dodává Miloš.