Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Pocházím z Vejprnic a tam jsem v devíti letech s fotbalem začínal. Ve čtrnácti jsem už hrál v plzeňské Lokomotivě dorosteneckou ligu. Trénoval nás Josef Žaloudek, kterého považuji za jednoho z nejlepších trenérů. Mými spoluhráči byli tehdy třeba Jan a Karel Opatrných, Karel Schejbal nebo Jan Šnaidr.
Potom jste narukoval do slavné Dukly Praha na Julisku…
Ano, ale po týdnu jsem se stěhoval do Dukly Hradec Králové, což bylo béčko pražské Dukly. Dva roky jsem tam vojančil a hrál s Petrem Radou, dnešním trenérem reprezentace.
V létě roku 1979 jste přišel do prvoligové Škody Plzeň a záhy jste se v derby s RH Cheb zapsal mezi ligové střelce. Jak se vám hrálo v záloze s Jaroslavem Šilhavým, současným trenérem Viktorie, a Františkem Barátem?
Skvěle, vždyť oba to byli výborní fotbalisté. A na první derby s Chebem stále rád vzpomínám. Do Štruncových sadů přišlo téměř 20 tisíc diváků. Hodně jich bylo i z Chebu a na obou stranách se bouřlivě fandilo. A já jsem dal svůj první ligový gól. Rejda poslal před branku krásný centr a já hlavou překonal Vaška Lavičku v brance Chebu. Druhý gól přidal Rejda a vyhráli jsme 2:0. Za Cheb tehdy kromě Lavičky hráli i další exškodováci Bican s Kašparem a nováčka trénovali Jiří Lopata s Františkem Plassem.
Plzeň ale ligu nezvládla a po osmi letech z ní vypadla. Zpět mezi elitu se vrátila v roce 1986 a vy jste hned v té další prvoligové sezoně nastřílel devět gólů. Na záložníka poměrně hodně.
Už v předtím ve druhé lize se mi střelecky dařilo. Trenéři pro mne vymysleli roli volného hráče hned za útočníky a ta mi seděla. Na jaře 1987 jsme doma porazili Spartu 2:0, Bohemians 3:0, Trnavu 2:1, Cheb 3:2, ale nakonec jsme stejně z ligy spadli.
Sestoupili jste vinou dvou klíčových porážek – doma s Českými Budějovicemi a poté 1:2 v Dunajské Stredě. Oba zápasy pískal sudí Hora, vždy byl na Plzeň přísnější a vás v Dunajské Stredě vyloučil.
S Budějovicemi doma nám rozhodčí za stavu 1:1 neuznal regulérní gól a v Dunajské Stredě jsme rozhodující gól dostali někdy v 94. minutě zase po faulu na našeho obránce. Cítili jsme velkou křivdu a já šel potom ven za řeči. Vyloučen byl i Čermák.
Po roce jste se do první ligy sice vrátili, ale opět jenom na jedinou sezonu. V létě 1989 Plzeň sestoupila a další rychlý návrat se nezdařil.
Na jaře 1990 jsme dlouho dotahovali vedoucí Hradec Králové, ztráceli jsme na něj pouhý bod, ale závěr druhé ligy nám nevyšel. Skončili jsme druzí s pětibodovou ztrátou. Mně se dařilo, dával jsem dost gólů, ale na postup to nestačilo. Nakonec to byla má poslední sezona ve Škodovce.
Z Plzně jste odešel do Německa. Jak na to vzpomínáte?
Ve dvaatřiceti jsem oblékl dres FC Kötzting a zůstal tu šest let. Bohužel přišla první operace achilovky a já zamířil do plzeňské Doubravky. Hrál jsem tu 1. A třídu i oblastní přebor. Zároveň jsem už působil v roli sportovního manažera ve Viktorii Plzeň. Potom následovalo trenérské angažmá v Chamu, později u divizních Přeštic.
Jak je na tom Miloš Paul s fotbalem dnes?
Prodělal jsem šest operací a všechno mě bolí. Momentálně chodím na rehabilitace a nemůžu ani trénovat. Těžko bych mohl klukům něco předvádět. Ale na fotbal koukám. Jak ve Vejprnicích, kde zase po letech bydlím, tak jezdím i na divizi do Domažlic, kde hraje syn Lukáš.
