„Jen když hrají mezi sebou, držím palce na remízu,“ směje se dvaaosmdesátiletý fotbalový internacionál Jiří Ječný. Někdejší výborný obránce však v současné době nejvýše hodnotí hru Plzně.

Rodila se Dukla

Začínal v Suchdole, odkud ho v roce 1950 získala pražská Slavia, v té době „pokrokově“ přejmenovaná na Dynamo. Zakrátko byl však povolán na vojnu. „Narukoval jsem do Vysokého Mýta, párkrát si tam zahrál za místní vojenskou jedenáctku a pak nás převeleli na Slovensko do Šahů. Tam jsem začal hrát fotbal bez povolení velitele načerno, dokonce mi za to hrozil průšvih, ale naštěstí přišel povolávací rozkaz do ATK,“ vzpomíná fotbalista. Psal se rok 1951 a na pražském Strahově, kde byl Armádní tělovýchovný klub Praha doma, se pod vedením trenéra Karla Kolského právě začínal tvořit základ budoucí slavné Dukly.

„Byl tam už Sváťa Pluskal, Václav Pavlis, ale také Jan Hertl, Moravčík, Jakubčík, Emil Pažický a další, celkem asi 65 fotbalistů,“ přibližuje nelehký start. I v tak velké konkurenci se prosadil do základní sestavy.

„Nemohu si stěžovat. Bydleli jsme společně s boxery, ragbisty, házenkáři a dalšími sportovci, občas jsme drželi nějakou tu stráž, ale jinak to mělo se skutečnou vojnou málo společného. Pušky nám byly na nic. Vzpomínám si, jak s nimi jednou naše četa, asi čtyřicet fotbalistů, šla do strahovských kasáren. Na silnici jsme museli vypadat spíš jako husy než jako vojáci, když nás potkal velitel Šejda. Dal nás zastavit, jenže spoluhráč Ivan Urban, který nás vedl, místo řízného vojenského povelu roztáhl ruce a požádal: kluci, prosím vás, zastavte,“ popisuje, jak armádní sportovci „válčili“ za ministra Čepičky.

Do civilu se samozřejmě těšil, velmi o něj stály Teplice, jenže sotva se dva vojenské roky přiblížily ke konci, přišel rozkaz, který povinnou službu o osm měsíců prodloužil. Mezitím vojenští páni pochopili, že ze samých „záklaďáků“ skutečně špičkový tým nevytvoří, a začali ze sportovců dělat vojáky z povolání.

„Pepík Masopust, Pluskal a další podepsali, mně s Honzou Hertlem se ale zůstat v uniformě nechtělo, a tak z nás udělali civilní zaměstnance. Zaměstnával nás ale vlastně jen fotbal,“ přiznává.

A třebaže se psala budovatelská padesátá léta a profesionalismus byl téměř sprostým slovem, podobně to fungovalo i v dalších předních klubech.

„Nějaké to povolání všichni měli, většina mu ale věnovala tak tři čtyři hodiny, zbytek zabraly tréninky a mzda byla refundována. To zajišťovaly podniky, pod které kluby patřily,“ vysvětluje.

Sám jako vyučený čalouník ocenil „zlaté dno“ svého řemesla až po ukončení fotbalové kariéry, kdy se k této práci vrátil.

#nahled|https://g.denik.cz/46/fe/fotbalista_jiri_jecny_zapas_111219_denik-630.jpg|https://g.denik.cz/46/fe/fotbalista_jiri_jecny_zapas_111219.jpg|Obránce Ječný (vpravo) uhlídal nejlepšího poválečného ligového kanonýra Wiecka (vlevo). ÚDA - Ostrava 1:0#

Rychlíci mu nevadili

Kariéru prožil v době, kdy se z fotbalu nebohatlo, přesto nelituje. Vždyť třikrát vyhrál ligu, oblékl i reprezentační dres, zažil atmosféru evropských pohárů a v době, kdy většina národa mohla cestovat jen prstem po mapě, poznával díky fotbalu nejen celou Evropu, ale i Egypt, Sýrii, Súdán…

Z ATK se zakrátko stala ÚDA a pak už Dukla. Vydržel sedm let, než po neshodách s trenérem Kolským přestoupil do Sparty. Asi po třech měsících přišel vážný úraz, když si v derby se Slavií nadvakrát zlomil ruku. „Na Letné jsem strávil dva roky, jenže pak tam šel trénovat právě Kolský, a tak jsem se raději zase stěhoval. Tentokrát do Kladna,“ vysvětluje s úsměvem.

Zahrál si pak ještě pár let divizi v Králově Dvoře a když si Dukla založila starou gardu, vrátil se mezi bývalé spoluhráče. „Hrávali jsme tak pětadvacet zápasů ročně a bylo to moc krásné,“ dodává. Dodnes má v paměti svůj poslední start. „Bylo to na Ruzyni, vyhráli jsme tam 4:1 a bylo mi už dvaašedesát let. Od té doby jsem si už do balonu nekopl,“ uzavírá přehled své fotbalové dráhy.

A z koho míval na hřišti obavy? „Spíš z technických hráčů, jako byl Jirka Pešek. Rychlíci, kteří si hodili míč dopředu a uháněli, mi nevadili. Uměl jsem hrát pozičně, a tak jsem si na ně počkal,“ přibližuje svůj styl. Dnes jako divák pilně sleduje i Plzeň. „Z naší současné ligy se mi líbí nejvíc. Obdivuhodný je ohromný výkonnostní růst hlavně u Jiráčka a Pilaře. Jinak dlouhodobě nejlepší je Horváth. Už má svá léta, ale je to fotbalista, kterému se málokdo vyrovná. Nejen v Plzni, ale v celé lize,“ chválí Jiří Ječný.

Manchester tleskal

Když začínal jako hráč Suchdola ve druhé třídě, měl sen zahrát si alespoň tři ligové zápasy. Ligových startů mu nakonec statistici zaznamenali 132 a dvakrát hrál i v reprezentaci. „Byly to v roce 1956 vítězný zápas 2:1 v Jugoslávii a domácí remíza 1:1 s Tureckem. Víckrát jsem byl na lavičce jako náhradník, například při remíze s Brazílií. Jsem ale rád, že to vůbec vyšlo. Vždyť třeba tak výborný fotbalista, jako byl Vláďa Kos, se na hřiště v reprezentaci vůbec nedostal. A to strávil na lavičce i finále mistrovství světa v Chile,“ připomíná internacionál.

Silné vzpomínky mu zůstaly i na dvojzápas Dukly se slavným Manchesterem United v Poháru mistrů evropských zemí v závěru roku 1957. „Doma jsme vyhráli 1:0 a v Anglii prohráli 3:0, ale byl to krásný zápas. Hráči Manchesteru nám po něm na hřišti udělali špalír a když jsme procházeli, tleskali,“ přidává vzpomínku na Edwardse, Taylora a další geniální „Busbyho děti“, které za necelé tři měsíce, 6. února 1958, zahynuly při letecké katastrofě v Mnichově.

Slavné zápasy zůstaly jen vzpomínkami a dnes už honí míč po hřištích v nejmladších žákovských kategoriích jeho pravnuk. A kdo ví, možná i on má sen o třech ligových zápasech…