Čech si zlomil nohu, chytal Žilák

Fotbal je pro Jiřího Žiláka vším. „Ve Viktorce jsem začal hrát asi v sedmi letech jako člen přípravky a prošel jsem tu všemi mládežnickými kategoriemi až do nejstaršího dorostu. K němu se také váže největší úspěch, pod koučem Michálkem jsme byli vicemistry republiky,“ vzpomíná Žilák. Ten sice začínal v přípravce jako hráč v poli, brzy se ale posunul do brány. „Petr Čech, který je o dva roky starší než já, si tenkrát zlomil nohu a já šel chytat. Už mi to zůstalo,“ vzpomíná na svého slavnějšího kolegu, díky němuž se postavil mezi tři tyče.

Silný ročník 1983

S fotbalem na vrcholové úrovni se Žilák rozloučil krátce po zahájení studia v Praze. „Ještě asi půl roku jsem zkoušel dojíždět denně do Plzně na tréninky juniorky. Nakonec jsem to ale musel vzdát, bylo to náročné po všech stránkách včetně té finanční,“ přiznává gólman, který kromě už zmiňovaného Petra Čecha ve Viktorce zažil i další výborné hráče. „Náš ročník 83 byl silný. Patří do něj například Petr Šíma, David Limberský, Václav Procházka nebo David Vaněček. Hodně kluků se fotbalem živí.“

Poté, co dal Žilák definitivně přednost studiu, ale nepověsil kopačky na hřebík. „I při studiu jsem hrál. Dva roky na pražských Uhelných skladech divizi, poslední rok krajský přebor za pražskou Duklu. Tam jsem začal s trénováním.“

A na které trenéry nejvíc Jiří Žilák vzpomíná? „V žácích na pány Kopeckého a Hettlera, v A dorostu nás pak k druhému místu dovedl Zdeněk Michálek a vzpomínám i na béčko a trenéry Kočího a Purkarta.“

Vzdělání je základ

Vysokou školu kouč dorostu zvládl bez problémů. „Ještě jsem zkoušel pokračovat v doktorandském studiu, ale nestíhal jsem. Teď mám tedy školu přerušenou. O tom, že je vzdělání důležité, jsem byl ale vždycky přesvědčený. Rodiče mě k tomu odmala vedli.“

A kdy začal Jiří Žilák s trénováním ve Viktorii? „Úplné začátky jsem si odbyl na Dukle, kde jsem vedl brankáře a žáky. Pak přišla nabídka Plzně a bylo to ještě v době, kdy jsem dělal poslední rok vysoké školy. Začínal jsem tu jako asistent u pánů Karla Šilhavého a Boltíka. Bylo to náročné, protože jsem musel denně dojíždět, ale povedlo se mi to skloubit. Pokračoval jsem jako asistent pana Krejčího u nejstaršího dorostu a od letošního léta jsem hlavním trenérem sedmnáctky.“

Trenéřina mě naplňuje

Trenéřina je pro mladého kouče prací i zábavou. „Je krásné, že člověk pracuje s mladými lidmi, živým materiálem a může je ovlivňovat, a to i lidsky. Svým způsobem jim utvářím hodnoty a dávám jim to nejlepší z toho, co sám znám. Je na tom také nádherné, že kluci mají o fotbal zájem. To mě naplňuje. Že dávám co nejvíc těm, kteří o to opravdu stojí.“

Podle mladého kouče není autorita otázkou věku. „Respekt není daný věkem. Přichází sám s osobností člověka, nejde si ho vytvářet uměle,“ naznačuje Žilák, že s autoritou problém nemá. „Na práci ve Viktorce je také dobré to, že je tu hodně mladých trenérů. Je to trend všude v ligových klubech, že u mládeže jsou mladí trenéři. Asi je to tím, že vyznáváme moderní styl, sebevzděláváme se, pracujeme s DVD. To je důležité, kluci mají možnost vidět, co dělají špatně, rychleji se naučí odstraňovat chyby. Ale v žádném případě nelze říct, že mladý rovná se dobrý trenér a starší člověk nemůže být perfektní,“ zdůrazňuje.

Nadějný houslista

Jiří Žilák žije sportem. „Sport je můj největší koníček, takže i když mám volného času hodně málo, snažím se ho trávit aktivně. S dalším koučem Jirkou Kohoutem jezdíme hrát do Staré Paky, běhám, jezdím na lyžích, hraju tenis. Z nesportovních zálib mám rád vážnou muziku, navštěvuji koncerty Plzeňské filharmonie. A samozřejmě se věnuju přítelkyni Daniele,“ vypočítává.

Kdyby nebyl Jiří Žilák fotbalistou a teď trenérem, mohl být profesionálním hudebníkem. „Moji rodiče hrají v Plzeňské filharmonii. Já jsem také hrál šest let na housle, ale pak jsem dal přednost fotbalu,“ usmívá se kouč, který by prý i dnes dokázal nějakou skladbu zahrát. „Táta je špičkový houslista a podle něj jsem měl hudební talent. Vyhrál ale fotbal.“

Aerobik s Danielou

Ze svého soukromí Žilák ještě prozrazuje přítelkyni Danielu. „Je také sportovkyně, předcvičuje aerobik a podobné moderní pohybové formy. Ví, co sport obnáší, a proto je tolerantní a nevyčítá mi, kolik času trávím v práci. Když mám čas, jdu si k ní zacvičit, třeba i s dalšími mládežnickými trenéry Viktorky. Je u toho i legrace.“

Gólmanským idolem Žiláka byl vždycky Oliver Kahn. „Hltal jsem všechny knížky o jeho životě i kariéře.“ A vidí mladý kouč dnes mezi svými svěřenci podobné talenty? „Určitě jsou v mém týmu hodně talentovaní kluci, o budoucnost strach nemám. A řeknu dvě jména, i když to nejsou gólmani. Dotáhnout daleko by to mohli Štípek a Mandula,“ uzavírá Jiří Žilák.