Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Jsem tady spokojen a nemám důvod se někam honit," říká v rozhovoru pro Deník sedmadvacetiletý český reprezentant Daniel Kolář.

Začínal jste v Roztokách u Prahy. Kdo vás k fotbalu přivedl?
Můj děda. Chytal za Roztoky a později se dostal i do kádru pražské Slavie.

Z Roztok jste přešel v deseti letech do Sparty. Co vás nasměrovalo právě na Letnou?
Chodíval jsem s dědou a s bráchou na fotbal na Spartu, protože jsme to měli z Roztok na Letnou nejblíž. A při jednom ligovém zápase tam hlásili, že Sparta dělá nábor. Tak jsem tam šel a oni mě vybrali. Začal jsem hrát za žáky Sparty, ale občas jsem ještě načerno vypomohl kamarádům v Roztokách (směje se).

Vzpomenete si na zápasy v dorostenecké lize proti Viktorii na hřišti v Luční ulici?
Jasně. Mydlil jsem to proti bratrům Krbečkům, brankář Lukáš a útočník Tomáš, to byla obávaná síla Viktorky.

Prosadit se v devatenácti letech do kádru Sparty ale bylo těžké, a tak jste odešel na hostování do Slovácka. Proč právě tam?
Ve Spartě byl tehdy nabitý kádr, Kováč, Sivok, Voříšek, většinou hráči, kteří pak zamířili do zahraničí. Odešel jsem na doporučení trenéra Pešiceho do Slovácka, kde působil trenér Jarolím. Mně bylo vcelku jedno, kam jdu, chtěl jsem hlavně hrát ligu.

Za Slovácko jste nastoupil ve třinácti ligových zápasech. Jak hodnotíte s odstupem času roční angažmá?
Byly to pro mě zkušenosti k nezaplacení. O klubu či svých budoucích spoluhráčích jsem nevěděl skoro nic a spadl jsem do toho po hlavě. Byl jsem tam v sezoně, kdy Slovácku odečetli dvanáct bodů, ale ligu jsme nakonec zachránili.

Na Moravě jste se ocitl v devatenácti letech, sám bez rodiny, daleko od domova. Byla to pro vás i životní zkušenost?
Docela jsem si to užíval. Chodil jsem tam i do čtvrtého ročníku střední školy. Měl jsem bezvadného třídního, který měl rád fotbal a vycházel mně vstříc. Nic mně ale neodpustil. Důležité pro mne bylo, že jsem odmaturoval.

Po návratu do Sparty jste se ale na Letné dlouho neohřál, vzápětí jste putoval do Blšan…
Poslali mě do béčka, kde už byl i například Honza Rezek, Jirka Homola a další hráči, které nový trenér áčka Hřebík vyhodil. V té době přišla nabídka z Blšan a já neváhal a šel jsem hrát ligu.

Co vám dalo působení v severočeském klubu?
Ve dvaceti letech to pro mě bylo to nejlepší, co mohlo být. Hrál jsem stabilně, sbíral cenné zkušenosti. Hráli jsme o záchranu, každý zápas se bojovalo jako o život. Tehdy nás vedl trenér Bílek, který měl super tréninky. Byli tam zkušení hráči, Honza Vorel, Filip Dort. Odehrál jsem na podzim v Blšanech patnáct zápasů, což by se mi ve Spartě nepodařilo.

V lednu 2006 jste se vrátil do Sparty, starší o rok a půl a bohatší o ligové zkušenosti. Pomohly vám, abyste se v nabitém kádru Sparty prosadil?
To v každém případě. Navíc já se vracel do Sparty naprosto uvolněný, neměl jsem co ztratit. Byl jsem totiž v Blšanech domluvený, že když by mně to ve Spartě nevyšlo, vrátím se na sever Čech a dokončím tam sezonu. S tímhle vědomím jsem šel na Letné do přípravy, která mně vyšla, a trenér si mě v kádru nechal. A já prožil na Spartě krásné dvě a půl sezony.

Postupně jste ale ve Spartě dostával méně příležitostí, jak dlouho ve vás zrála myšlenka opustit Letnou?
Situaci mi zkomplikovalo těžké zranění, na Euru jednadvacítek jsem si přetrhl vazy v kotníku a čtyři měsíce jsem byl mimo hru. Pak jsem se vrátil, jenže ve Spartě skončil trenér Bílek, dvě kola do konce ligy nás vedl trenér Chovanec a v létě pak přišel Vítězslav Lavička. Ten mi naznačil, že by mě ve Spartě chtěl, ale já jsem svoji budoucnost příliš dobře neviděl. Chtěl jsem ze Sparty pryč.

Proč jste si vybral právě Plzeň? Byly ve hře i další kluby?
Já chtěl do Plzně delší dobu, ale do Viktorky už odešlo přede mnou ze Sparty několik hráčů, Horváth, Rezek, Limberský, Petržela a na mě už tenkrát nebyly v Plzni peníze. Ozvaly se Teplice, sešel jsem se s trenérem Plíškem. Hovořili jsme spolu, ale ani z jedné strany nebyl velký zájem. Nakonec jsem poslední den přestupního termínu podepsal přestup Plzni.

Co jste říkal tomu, že do Plzně v létě roku 2008 směřoval jeden bývalý sparťan za druhým?
Agentem všech hráčů, kteří tehdy přišli do Plzně ze Sparty, je Ondrej Chovanec. A to, že jsme všichni skončili v Plzni, přičítám dobrým vztahům Ondry s tehdejším majitelem Viktorie panem Křížem. Ať si říká každý, co chce, ale pan Kříž tehdy položil základ tomu, co se dnes v Plzni ve fotbale děje.

Trenéra Šilhavého jste ale dlouho nezažil, brzy ho vystřídal trenér Pavel Vrba, je to tak?
No, týden. Kluci si dělali legraci, že jsem vlastně trenéru Šilhavému podtrhl židli. Sotva jsem přišel, on skončil (smích).

Ve Viktorii jste velice rychle zapadl do mužstva a prosadil se do základní sestavy. Čemu to přičítáte?
Dostal jsem důvěru trenéra Vrby, což je pro každého hráče velice důležité a snažil jsem se ji splácet. Navíc herní styl mužstva byl takový, že jsem neměl problém se mu přizpůsobit.

Trenér Vrba vtiskl postupně týmu útočný a pro diváky atraktivní způsob hry. Jak jste si na ofenzivní herní styl, v české lize do té doby výjimečný, zvykali vy hráči, jak jste ho přijímali?
Na začátku to ale nebylo o tom, jak hrajeme dnes. Především jsme potřebovali vylepšit defenzivu a pamatuji si, že jsme strávili spoustu hodin u videa a ukazovali jsme si jak správně bránit. Nebylo to o tom, že trenér Vrba přišel s tím, že každéh přestřílíme. Vůbec ne, museli jsme se naučit bránit a potom přicházelo to další, časem i určitá volnost v ofenzivě. Základem ale byla defenziva.

V lize jste ve vaší první sezoně ve Viktorii skončili osmí, ve druhé pátí a vyhráli jste český pohár. Tušil jste tenkrát, že to nemusí být poslední úspěch tohoto mužstva?
Já osobně jsem si už ve druhé sezoně v Plzni, kdy jsme skončili pátí, přál, abychom měli smělejší cíle a skončili v tabulce ještě výš. Jenže naše hra v té době byla taková, že jsme měli deset šancí a dali z nich jediný gól. Hráli jsme krásné zápasy, ale dokázali je prohrát. Když jsme viděli, že v lize už není šance, soustředili jsme se na pohár, vyhráli ho a nakopli jsme tak sérii dalších úspěchů.

O rok později jste pomohl Viktorii vybojovat poprvé v její stoleté historii mistrovský titul. Kam ve své kariéře tento úspěch řadíte?
Pro mě byl velký zážitek už titul se Spartou, ale od ní se to očekává. Titul s Plzní, to bylo něco úplně jiného. Všechno si od začátku sedlo, dokonce jsme na podzim vytvořili mimořádnou sérii bez porážky. Byli jsme v laufu, jeli jsme na vítězné vlně a titul jsme vyhráli zaslouženě. Byl to můj do té do doby největší úspěch.

A Viktoria se jako první mimopražský klub u nás probojovala do Ligy mistrů. Co to pro vás tehdy znamenalo?
Nádhera. Když ale pak do Ligy mistrů nahlédnete, uvědomíte si ten obrovský rozdíl mezi námi a ostatními mužstvy, která jsou o třídu výš. Je to úplně jiný svět a my se mu snažíme přiblížit. Je to běh na dlouhou trať, ale důležité je z té trati hned po každém neúspěchu neuskakovat.

V evropských pohárových soutěžích jste odehráli přes třicet zápasů. Který z nich se do vaší paměti vryl nejvíce?
Je jich více, pamatuji si je všechny. Když se ale bavíme o postupu do Ligy mistrů, nezapomenutelný zápas pro mě je první utkání v Kodani. Vítězství 3:1 byl výborný výsledek, který jsme absolutně nečekali. Rád vzpomínám i na odvetu s Trondheimem v Plzni, když jsme v poločase prohrávali a byli na odpis, ale pak se nám podařilo výsledek otočit.

V dresu Viktorie jste se dočkal i premiéry v národním mužstvu v utkání proti Maltě. Co proběhne hlavou fotbalistovi, který si poprvé v životě přetáhne přes hlavu reprezentační dres?
Byl jsem nadšený. Všichni sice říkali, že to byl provizorní výběr, že se hraje jen proti Maltě, ale tyhle řeči jdou kolem mne. Pořád je to národní mužstvo. Kdyby mně někdo v dorostu Sparty řekl, že jednou budu hrát za národní mužstvo, tak bych se tomu zasmál, protože tenkrát jsem o tom ani nesnil. Proti Maltě jsem se snažil odvést co nejlepší výkon a to dělám dodnes. Každý zápas za národní mužstvo je pro mě ta největší odměna.

V Plzni kroutíte už pátý rok. Když jste na konci září 2008 na západ Čech přišel, napadlo vás, že tu vydržíte tak dlouho?
To mě nenapadlo. Nikdy jsem nic neplánoval na dlouhou dobu, na druhou stranu jsem nikdy nechtěl být přelétavým fotbalistou. Všude, kde jsem hrál, jsem se snažil prosadit a něco tam odvést. Myslím si, že ve Spartě se mi to povedlo, i když se mnou nemusí někdo souhlasit, a to samé v Plzni. Ve Viktorce jsem dostal důvěru a snažím se ji oplatit. Nepřemýšlím o tom, že kdyby se něco nepodařilo, že bych měl utéct někam za lepším. V Plzni se podařilo něco mimořádného a já jsem rád, že jsem toho součástí.

Nejvíce sezon jste odehrál ve Spartě, největších úspěchů jste dosáhl v Plzni. Cítíte se více sparťanem nebo viktoriánem?
Byl jsem sparťanem, teď jsem viktoriánem.

Letos vám bude osmadvacet. Myslíte na zahraniční angažmá?
Kdo by si nechtěl zahrát venku? Ono je to ale hlavně o tom, jestli o vás někdo projeví zájem. Na tyto věci mám manažera, já už to přestal řešit. Je spousta věcí, které se řeknou a pak se neuskuteční, je spousta slibů, které se nenaplní. Snažím se myslet jen na svoji práci v Plzni. Jsem tady spokojený a nemám důvod se někam honit.

Máte nějakou vysněnou evropskou ligu?
Bundesligu. Jednak šla za poslední léta kvalitou nahoru, a co slyším od kluků v nároďáku, každý zápas v bundeslize je svátek. Má nejvyšší návštěvnost, fanoušci tam berou fotbal jinak než v české lize, nejdou si na fotbal jen zanadávat, ale především fandit a fotbalové odpoledne si užijí.

Kdo vyhraje titul?
Teď je taková atmosféra, že kdybychom titul nezískali, bude to obrovské zklamání. Abych řekl pravdu, já nad tím takhle ani nepřemýšlím. Máme dva body náskok, a co více si přát než hrát do posledního kola o titul. Stát se může cokoliv, ale na konci si musíme říct, že jsme pro to udělali vše.

Daniel Kolář

Narozen: 27. října 1985 v Praze.

Výška: 180 cm. Fotbalová kariéra: SK Roztoky (1993-1994), AC Sparta Praha (1995-2008), 1. FC Slovácko (hostování 2003-2004), FK Chmel Blšany (hostování 2005), FC Viktoria Plzeň (2008 - dosud).

Zápasy/góly v lize: 205/46, 
v reprezentaci: 15/2.

Největší úspěchy: 2x mistr ligy (2007 se Spartou, 2011 s Viktorií Plzeň), 4x vítěz českého poháru (2006, 2007, 2008 se Spartou, 2010 s Viktorií Plzeň), účast ve čtvrtfinále Eura (2012).

Přítelkyně záložníka Viktorie: Dan chodí domů jen s úsměvem

Daniel Kolář s přítelkyní Terezou KromíchalovouKdyž se poprvé potkali, hrál Daniel ještě za dorost pražské Sparty. Tereze Kromíchalové učaroval mladý fotbalista především svým vzezřením, ale záhy u něj objevila i další jeho přednosti.

„Na Danim si vážím jeho vyrovnané osobnosti. Sedli jsme si, léta se poznáváme, tolerujeme se a jeden druhého si vážíme," říká sympatická devětadvacetiletá kosmetička, přítelkyně záložníka Viktorie Plzeň a české reprezentace.

Při jaké příležitosti jste se s Danem seznámila?
Bylo to tehdy přes našeho společného kamaráda na diskotéce v Tuchoměřicích. Teď abych nelhala, někdy před dvanácti lety. Žijeme s Danem společně už osm roků.

Když jste se poprvé setkali, co vás na něm nejvíce zaujalo?
Tenkrát mě zaujal vzhled a jeho super kostičkovaná košile na knoflíčky (směje se).

Co jste říkala tomu, když Dan přestoupil do Plzně?
Doufale jsem, že bude šťastný a že naváže na úspěchy ze Sparty. A ono to dopadlo nad očekávání asi nás všech.

Rozebíráte spolu jeho zápasy?
Spíš jen okrajově. Určitě se o nich bavíme, ale ne nějak do hloubky. Přece jen jsem, jak říká Dan, licencovaný trenér UEFA (směje se), tak mu musím říct, jak to mají hrát.

Je doma znát, když se Viktorce nedaří?
Myslím, že v posledních čtyřech letech se Viktorce daří celkově všechno, takže je i Dani úplně vyrovnaný a domů chodí jen s úsměvem, mají výbornou partu a to hraje také velkou roli na psychiku. Takže už si ani nepamatuji, kdy přišel třeba nervózní nebo podrážděný.

Jezdíte na utkání Viktorky do Plzně nebo i na hřiště soupeřů?
Když je pěkné počasí a když nepracuji, tak jezdím, ale určitě to není úplně pravidelné. Sem tam jedu i na zápasy ven.

Byla jste se podívat vloni v Polsku na Euru?
Ano, dvakrát a moc jsem si to užila. Jen mi vadilo, jaká byla v tu dobu atmosféra kolem fotbalu. I když si kluci kritiku zasloužili, ničemu to nepomáhá a jsou ještě víc nervózní. Ale to je náš národ.

Jaká jste fanynka? Prožíváte zápasy emotivně nebo v klidu?
Zápasy samozřejmě prožívám, moc klukům přeji úspěch. Snažím se na stadionu nevykřikovat, abych nedělala ostudu, ale někdy vás to strhne. Ale to ke sportu patří.

Jsou to větší nervy u televize nebo na stadionu?
U televize jsem daleko klidnější, ale taky jsem malinko nervózní. Vyhovuje mi, že se třeba gól opakuje, a tak mně nic důležitého neunikne.

Fotbalisté se nevyhnou vážnějšímu zranění. Bojíte se o Dana, když se třeba po ostrém střetu nezvedá z trávníku?
Kdo by se nebál… Hlavně si pak ale dokážu představit to všechno okolo, co bude následovat.

Jak se vám líbí plzeňská Doosan Arena a atmosféra na stadionu?
Zápasy v Plzni jsou skvělé a troufám si říct, že nejlepší v naší lize co se atmosféry týče. Jen občas nechápu výkřiky domácího kotle, například: Sex on the Beach!

Jak se vám zamlouvá Plzeň jako město?
V Plzni kdysi studovala moje sestra, takže jsem tady párkrát byla. Krásné je náměstí, vím, že Plzeň vyhrála i nějaké ocenění. Líbí se mi také, že je stadion kousek od centra.

Viktorka vede tři kola před koncem o dva body před Spartou, jak dopadne boj o titul?
Boj o titul? Věřím, že si to kluci nenechají utéct, takže jednoznačně vyhraje titul Viktoria!