Miloslav Paul je odchovancem vejprnického fotbalu, odkud si ho v patnácti letech trenér Josef Žaloudek vytáhl do ligového dorostu Lokomotivy Plzeň, a on se už tenkrát vyrovnal svým osmnáctiletým spoluhráčům. V sedmnácti oblékl za trenéra Moravce poprvé zelenočerný dres stejného klubu v divizi mužů.

Na vojně v Hradci Králové hrával s pozdějším reprezentantem Petrem Radou a dostal nabídku do pražské Dukly. V zeleném suknu se mu ale zůstat nechtělo, táhlo ho to domů. Do Lokomotivy se však už nevrátil, ze Slovan se stěhoval jen pár stanic tramvají do Štruncových sadů. Do Škody Plzeň přišel v létě 1979 a vydržel tu až do roku 1990. Z toho osm sezon nosil kapitánskou pásku, kterou převzal po Antonínu Dvořákovi.

„Když jsem dostal nabídku ze Škodovky, nebylo co rozmýšlet. Škodovka tehdy byla v první lize a kdo by si ji nechtěl zahrát. Navíc jsem byl doma, tady jsem se cítil nejlíp. Nikdy mě to nikam jinam nelákalo,“ vzpomíná plzeňský patriot Miloslav Paul.

Zásluhu na tom, že jeho kroky vedly právě do největšího západočeského klubu, měl tehdejší asistent trenéra Zdeněk Michálek. „V klubu jsme tehdy razili trend získávat talentované hráče se vztahem k Plzni, a to Miloš splňoval. Byl to běhavý fotbalista s velmi dobrou fyzickou kondicí, ve středu zálohy zvládal defenzivní i ofenzivní úkoly a navíc byl schopný se prosadit i střelecky,“ charakterizuje svůj tehdejší objev Zdeněk Michálek. Možná je to náhoda, ale i on kdysi přestoupil do Škody Plzeň právě z Lokomotivy.

Tehdy jednadvacetiletý fotbalista se prosadil do sestavy ligového týmu od prvního zápasu. „V Plzni tenkrát trénoval vicemistr světa z roku 1962 v Chile Svatopluk Pluskal. Hodně sázel na mladé hráče, v prvním utkání proti Trnavě jsme nastoupili hned čtyři nováčci, kromě mě ještě Sokol, Turianik a Jarda Šilhavý,“ vzpomíná Paul.

Dlouho na sebe nenechal čekat ani první ligový gól. „Bylo to historicky první derby Plzeň – Cheb. Vyhráli jsme 2:0, já dával hlavou první branku a druhou vstřelil Luboš Rejda. Za Cheb hrál Ivan Bican a v hledišti bylo dvanáct tisíc diváků,“ vybavuje si po více než třiceti letech.

Dres Škody Plzeň oblékal jedenáct sezon až do roku 1990. „Bohužel jsme většinou hráli druhou ligu, v nejvyšší soutěži jsem stihl jen tři a půl sezony. I tak ale na léta v dresu Škodovky moc rád vzpomínám, měli jsme dobrou partu a měl jsem možnost si zahrát vedle výborných fotbalistů, jakými byli například Josef Čaloun, Karel Süss či Jirka Sloup. Asi nejvíce jsem si na hřišti rozuměl s Honzou Homolou, byl jsem jeho dvorním nahrávačem,“ usmívá se.

Rád vzpomíná i na trenéry, které na své fotbalové cestě potkal. „Nejvíce mě oslovili čtyři trenéři. Objevil mě Josef Žaloudek, Zdeněk Michálek mně pomohl do Škodovky, Svatopluk Pluskal mně dal zase šanci v první lize. Zapomenout nemohu ani na Jiřího Rubáše, náročného, přísného, ale přitom nesmírně lidského trenéra,“ vyjmenovává muže, kteří ovlivnili jeho kariéru. Miloslav Paul patřil k nejlepším hráčům Plzně, a tak nebylo divu, že přišla nabídka z pražské Slavie. „Chtěli mě a Honzu Homolu. Seděli jsme tenkrát v

Prazdroji se sekretářem Slavie Ivo Lubasem. Škodovka nás neuvolnila a mně se ani do Prahy moc nechtělo. Jsem plzeňský patriot. Do Edenu nakonec odešel Míra Beránek,“ vzpomíná.

Vrcholový fotbal hrál Paul jedenáct let, bohužel v době, kdy se v něm nedaly vydělat takové peníze jako v současné době. „S tím se nedá nic dělat. Beru to sportovně, prožil jsem ve Škodovce kus zajímavého života, a to není málo,“ zdůrazňuje.

Ve dvaatřiceti letech Miloslav Paul s ligovým fotbalem skončil a odešel do německého Kötztingu do čtvrté nejvyšší soutěže. A vydržel tam téměř šest let. „Byl jsem tenkrát v Kötztingu vůbec první cizinec. Přes den jsem pracoval jako autoklempíř a večer po práci se trénovalo. Moje angažmá v Německu ukončila přetržená achilovka a po vyléčení už jsem zůstal doma v Čechách. Přišla nabídka pracovat jako sekretář mládeže ve Viktorii Plzeň a později jsem přešel do funkce sportovního manažera prvoligového týmu, kde jsem působil tři roky. Po změně majitelů jsem ve funkci skončil a hledal uplatnění jinde,“ říká.

Pro sportovce, který se dosud živil fotbalem, nebylo snadné najít novou práci. „Byl jsem sice vyučený kovomodelář, ale v praxi jsem to nikdy nedělal. Zkoušel jsem to jako obchodní zástupce, pracoval jsem v penzionu. Nakonec jsem se dostal přes kamaráda do bývalého škodováckého provozu v Malé kovárně, dnešní CPF. Pracuji jako obsluha plynových a elektrických zařízení,“ líčí svou cestu k nové profesi.

„Musel jsem se naučit spoustě nových věcí, projít řadou školení. Zvykl jsem si i na směnný provoz a jsem tu spokojen. Je tady výborná parta, když potřebuji přehodit směnu kvůli fotbalu, kluci mi vyjdou vstříc,“ chválí své spolupracovníky.

Miloslav Paul patří k lidem, kteří mají fotbal v srdci. Nikdy na něj nezanevřel ani po skončení kariéry. V jejím závěru pomohl Doubravce ke dvěma postupům, v roli kouče působil v Přešticích. A na trávník vyběhne rád i dnes ve svých dvaapadesáti letech. „Hraji za starou gardu Viktorie, pravidelně nastupuji v plzeňské Lize starých gard za Slavii Vejprnice. Snažím se pomáhat také A mužstvu Vejprnic v krajském přeboru, spolupracuji s trenérem Milanem Dejmkem a předsedou klubu Honzou Suchým,“ vypráví.

Ve Vejprnicích, kam se s manželkou do domu po rodičích přestěhovali ze Skvrňan, sleduje fotbalové výkony třicetiletého syna Lukáše. O tři roky mladší dcera Michaela je učitelkou na základní škole v Plzni.

S velkým zájmem vnímá vítězné tažení Viktorie v letošní sezoně. „Kluci mají našlápnuto k velkému úspěchu a moc jim přeji, aby ho dosáhli,“ vzkazuje Miloslav Paul.