„To je nezapomenutelné,“ vzpomíná v rozhovoru pro Deník padesátník Karel Rada, jenž pochází ze Stráže na Tachovsku. U nedalekého rybníka Sycherák má rekreační středisko.

Ale řeč byla spíš o fotbalu, kterému se Rada věnuje dodnes. Trénuje reprezentaci žen a sní o tom, že s ní jednou také postoupí na Euro.

Letos byl neskutečně blízko, hrálo by se za rok v Anglii. Jenže jeho svěřenkyně nezvládly v baráži se Švýcarskem penaltový rozstřel.

Karle, dneska je to přesně 25 let, co jste vybojovali na Euru v Anglii stříbrné medaile. Vzpomínáte často?

Jakmile se řekne Wembley, třeba když tam hráli naši kluci s Anglií, tak ty vzpomínky naskočí. I když stadion je dnes jiný, vzpomínky jsou nezapomenutelné.

Co z toho bylo nejvíc, setkání s královnou Alžbětou?

Ono celé finále bylo hodně emotivní. Od vstupu na stadion, kde byla nádherná atmosféra, po podání ruky s královnou. Ale promítá se mi celý zápas včetně zklamání bezprostředně po vítězném gólu Němců. Ale i následné předávání medailí.

Jako dlouho ve vás přetrvávalo zklamání?

Teď už se ke stříbru vracíme jako k obrovskému úspěchu. I zpětně se mi však vybavují věci, které jsme mohli udělat lépe. Byli jsme neskutečně blízko, měli jsme k titulu kousíček. S Němci jsme odehráli důstojný zápas, i stříbro byl úspěch.

Asi nemá cenu bavit se o tom, že pro vás je to životní výsledek. Přiblížilo se tomu potom něco aspoň?

Hrát ve finále mistrovství Evropy je něco úžasného, to je nepřekonatelné. Ale já si cením i pohárových účastí se Slavií nebo Teplicemi, kdy jsme poráželi velké týmy. I to jsou skvělé zážitky, mít za sebou plný stadion…

V Anglii jste zpočátku nehrál. Jak jste prožíval boje ve skupině a čtvrtfinále?

My jsme měli výbornou partu. Sešli se tam skvělí hráči, kteří se pak prosadili ve špičkových evropských klubech. Ale fungovali jsme i jako tým, drželi jsme při sobě, měli jsme obrovskou vnitřní sílu. O to bylo pro nás snazší naskočit do sestavy, když přišla zranění a tresty.

V semifinále jste musel uhlídat ofenzivní hvězdy Francie, a když se to povedlo, šel jste i do penaltového rozstřelu…

Trenér Uhrin obešel před penaltama všechny hráče, jak se cítí, jestli půjdou kopat.

A vy jste chtěl jít?

Řekl jsem trenérovi, že bych šel, když bude potřeba. On se pak vrátil a já už dostal jasný úkol, že půjdu pátý.

V premiéře na Euru, a hned taková zodpovědnost. Nepodlomila se vám kolena?

Já jsem penalty kopal i za Olomouc, kde jsem tehdy hrál. Myslím, že jsem dal v lize osm branek a patřil jsem k nejlepším střelcům klubu.

Olomouc byla tehdy v laufu, měla na Euru početné zastoupení…

Měli jsme za sebou úspěšnou sezonu, trénoval nás pan Brückner. V lize jsme skončili druzí, hned za Slavií. Navíc na Euro nejel Tomáš Řepka, který byl v trestu. To nám otevřelo do nominace cestu, hlavně Martinu Kotůlkovi.

Co vám doma úspěšný šampionát připomíná?

Vedle stříbrné medaile, kterou mám vystavenou, jsem si nechal zarámovat i plakát z Eura. Jednou za čas si to připomenu. Třeba když se Euro opakuje v televizi, kamarádi mě vždycky upozorní.

Jak teď sledujete probíhající Euro? Trenérským pohledem, či spíš jako fanoušek?

Držím palce našim klukům, aby se dostali co nejdál. Přeju jim úspěch, takže fandím. Mužský nároďák je nejvíc na očích, podle něho se určuje postavení českého fotbalu v Evropě.

Vy jste měl letos blízko k tomu, abyste dovedl na Euro i ženskou reprezentaci. Co k tomu chybělo?

Musíte mít i štěstí na los, to nám moc nepřálo. Švýcarky byly nejtěžším možným soupeřem. Ale potřebovali bychom posunout víc věcí.

Co třeba?

Zlepšit konkurenční prostředí, aby se hráčky dostávaly do lepších zahraničních klubů. Jen tak získají větší zkušenosti. Těch věcí je hodně, zvýšit základnu.

Jak se vůbec stane z fotbalisty trenér žen?

Nevím. (usměje se) Já jsem si po konci kariéry říkal, že trenérem být nechci. Chtěl jsem z fotbalu vypadnout, vydechnout si.

A přece jste se jím stal…

Asi za to může dcera. Začala hrát fotbal, bavilo ji to. A když jsem ji vozil na tréninky, oslovili mě v Plzni, jestli nechci holky trénovat. postupně jsem se do toho začlenil, až jsem se stal trenérem ženského nároďáku.

O tom, že byste přešel k mužům, neuvažujete?

Momentálně ne, prioritou je pro mě ženský fotbal. Ještě nenastala ta doba, možná to jednou přijde, nebo taky ne.

Který z trenérů vás nejvíc ovlivnil?

Kdybych měl jmenovat jednoho člověka, tak pan Brückner v Olomouci, i díky němu jsem dostal šanci v nároďáku.