Stačí si zajít na trénink fotbalistů Rapidu Plzeň, kde v roli trenéra a nyní asistenta působí Jaromír Mysliveček, bývalý ligový fotbalista a trenér Škody a později Viktorie Plzeň, už dvanáctou sezonu.

Fotbal mu učaroval jako malému klukovi. „Od malička jsem byl střízlík, takový 'za groš kudla', a tak jsem se v deseti letech ocitl v ozdravovně v Odrách na Opavsku. Šli jsme s ostatními dětmi na vycházku kolem hřiště, kde starší kluci hráli fotbal. Děti i s vychovatelkami šly dál, ale já u hřiště zůstal. Kluci mně nabídli, jestli si s nimi nechci zakopat. Nadšený jsem souhlasil a zapojil se do hry. Bylo mi okamžitě jasné, že tohle je sport pro mě. Fotbal byl od té chvíle mojí vášní a provází mě celým životem,“ svěřuje se drobný šedovlasý chlapík, štíhlý a pružný jako vrbový proutek.

FOTBAL PROTI OLYMPIJSKÉMU VÝBĚRU

S fotbalem začínal rodák z Dobrnic u Světlé nad Sázavou v Sokole Leština. Na vojnu narukoval v roce 1961 do RH Poběžovice, odkud byl oddíl přemístěn do Domažlic. „Hráli jsme v I. A třídě o postup do krajského přeboru. Nastoupil jsem také za krajskou jedenáctku proti olympijskému výběru Československa, který pak v roce 1964 získal na olympiádě v Tokiu stříbro. Prohráli jsme 1:4 a já dal gól ránou ze třiceti metrů,“ vzpomíná Mysliveček, který po vojně zamířil do druholigové Škody Plzeň.

Zdobily ho kromě skvělé kondice také důraz, bojovnost a odvaha v osobních soubojích. Slibnou kariéru ale uťalo těžké zranění hlavy. Na jaře roku 1967 v utkání s Jabloncem se po souboji ocitl na zemi, kde ho protihráč kolíky kopačky zasáhl do obličeje. Roztříštěné kosti se v oblastech kořene nosu a spánku zapíchly do mozkové blány.

„Tekutina, která mně šla nosem, byl výtok z mozku. Když mně to lékaři sdělili, zkolaboval jsem,“ líčí těžké okamžiky muž, který se i přesto vrátil do tréninku, jenže lékaři už ho na ligové trávníky nepustili. Na vlastní riziko šel hrát spolu s hokejovou legendou Stanislavem Sventkem do divizních Domažlic. „Bez fotbalu jsem nemohl být,“ svěřuje se.

Deset let potom působil ve Škodě jako trenér či asistent, část sezony ve druhé lize vedl tým jako hlavní kouč. Výraznou stopu zanechal i v dalších klubech. „S týmem SK Plzeň 1894 jsme skončili v divizi třetí, s 1. FC Plzeň jsem postoupil do třetí ligy,“ vypočítává. Metody náročného kouče, vyžadujícího kázeň, řád a disciplínu, poznali i fotbalisté celků Potraviny Plzeň, Petřína, Klatov, Přeštic, Vejprnic, Horní Břízy, Rokycan, Hořovic a před dvanácti lety zakotvil v Rapidu Plzeň.

„To byla moje životní trefa. Na Lopatárně jsem našel skvělou partu, kluky, kteří stejně jako já milují fotbal. Sport, který mně v životě několikrát pomohl překonat těžké chvíle,“ říká Jaromír Mysliveček, jenž s pomocí fotbalu zaháněl i smutek po smrti manželky.

„Odešla před dvěma lety, dva týdny po mých narozeninách. A potom na podzim jsem dostal covid. Myslel jsem, že bude po mně, už jsem se smiřoval s tím, že půjdu za ženou. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já měl najednou obrovskou vůli žít a touhu se ještě vrátit mezi kluky do Rapidu, který je pro mě druhým domovem. Velkou oporou je pro mne také dcera Simona,“ vypráví Hajnej, jak mu kamarádi už léta přezdívají.

UZENINY NE, MASO VÝJIMEČNĚ, SLADKÉ ANO

Vitalitu a životní elán mu kromě fotbalu pomáhá udržet životospráva. „Jím střídmě, nepřejídám se. Nejím uzeniny, maso výjimečně. Když máme s mužstvem po zápase společnou večeři, dávám si poloviční porci. Pravidelně dvakrát do roka chodím na interní vyšetření. Jednu slabost ale mám, jsem na sladké,“ přiznává Jaromír Mysliveček, který 4. června slaví osmdesátiny.

V klubu mu chystají u příležitosti sobotního zápasu s béčkem Domažlic překvapení. „Jedno před zápasem a další po něm. Více ale neprozradím,“ usmívá se dlouholetý sekretář Rapidu Pavel Baroch. „Je neuvěřitelné, jak v takovém věku funguje, považuji to za zázrak přírody. Jarda je srdcař, obětavý, s hráči, kteří nemohou odpoledne, chodí na dopolední tréninky. Moc si ho vážíme,“ chválí sekretář doyena trenérů v západních Čechách. „Dostal už na stůl plán přípravy na příští sezonu. Moc toho u nás zatím nenatrénoval, vždyť je tady teprve dvanáctou sezonu. Ještě má co dohánět,“ dodává v nadsázce Pavel Baroch.