Pro připomenutí jen nejzákladnější fakta. Ve středu 15. září 1971 ve Štruncových sadech po skvělém výkonu Škoda nešťastně prohrála 0:1 a za čtrnáct dní v odvetě v mnichovské odvetě padla vysoko 1:6. Z druhé nejpopulárnější evropské byla vyřazena, ale především domácí duel se nesmazatelně zapsal nejen do paměti všech fanoušků, ale také do klubové historie. Až do doby evropských úspěchů současného týmu, byl společně s utkáním s Juventusem Turín v pětatřicátém roce, je považován za nejslavnější v dějinách Viktorie.

Světové hvězdy proti druholigovým hráčům

Když v roce 1970 na Mistrovství světa v Mexiku získala Německá spolková republika bronzové medaile, zářili v jejím dresu tři hráči Bayernu: brankář Sepp Maier, záložník Franz Beckenbauer a útočník Gerd Müller. Ten se stal s deseti góly nejlepším střelcem celého mistrovství. Když se o dva roky později stal Bayern mistrem NSR, reprezentovalo tuto republiku na ME v Belgii již šest mnichovských hráčů: Sepp Maier, Georg Schwarzenbeck, Franz Beckenbauer, Paul Breitner, Uli Hoeness a Gerd Müller. Všichni nastupovali v základní sestavě a tvořili kostru mužstva. Především díky nim se NSR stala mistrem Evropy, když všechny své soupeře zcela jasně přehrávala a ve finále zvítězila nad Sovětským svazem hladce 3:0. O tehdejší západoněmecké reprezentaci se říkalo mužstvo snů a především byli oslavováni hráči z Bayernu Mnichov.

A jak na tom byli s reprezentační bilancí hráči Škody Plzeň? V porovnání s bavorským klubem připomínali hodně malinkatého trpaslíka, v létě právě sestoupili z nejvyšší soutěže a v klubu i mezi fanoušky bylo hodně pochmurno. V A mužstvu Československa měl v roce 1971 zapsány oficiální starty pouze kapitán František Plass. To té doby jich bylo osm, později přibyli ještě tři, ale žádný jiný plzeňský fotbalista do doby duelů s Bayernem v A mužstvu nereprezentoval. Je zajímavé připomenout si tehdejší hráčské kádry a jejich bilanci před vzájemným dvojutkáním.

Bayern Mnichov
Sepp Maier - 27 let, 32 reprezentačních startů
Manfred Seifert - 22 let
Paul Breitner - 19 let
Jonny Hansen - 27 let, dánský reprezentant
Georg Schwarzenbeck - 23 let, 4 reprezentační starty
Franz Beckenbauer - 25 let, 52 reprezentačních startů
Herbert Schröder - 25 let
Franz Roth - 25 let
Franz Krauthausen - 25 let
Rainer Zobel - 22 let
Gerd Müller - 25 let - 32 reprezentačních startů
Wolfgang Sühnholz - 25 let
Edgar Schneider - 22 let
Uli Hoeness - 19 let
Willi Hoffmann - 23 let
Trenér Udo Lattek

Škoda Plzeň
Josef Čaloun - 25 let
Jiří Hop - 30 let
Jaroslav Špinka - 24 let
František Plass - 27 let, 8 reprezentačních startů
Václav Kořínek - 21 let
František Brusnický - 22 let
Zdeněk Pleško - 27 let
Karel Süss - 25 let
Václav Kamír - 28 let
Ivan Bican - 23 let
Igor Bachner - 25 let
Jiří Hoffmann - 28 let
František Sudík - 27 let
Zdeněk Michálek - 24 let
Zdeněk Bartoš - 23 let
Miloslav Ziegler - 28 let
Trenér Jiří Rubáš

Bayern měl věkový průměr 23,6, plzeňská Škoda 25, 4. Však také hráči Byernu měli svoje největší úspěchy ještě před sebou. Po ME 1972 v Belgii se velkou měrou podíleli na vítězství na MS 1974 v domácím prostředí a na zisku stříbrných medailí na ME 1976 v Jugoslávii, kde zvítězili reprezentanti Československa. Z plzeňských hráčů pouze František Plass přidal v roce 1972 ještě tři reprezentační starty, ale potom už si na něj stavitelé národního týmu nevzpoměli.

Mediální a divácký zájem

Západoněmecký tisk konstatoval, že Bayern je proti druholigovému soupeři velkým favoritem, ale nijak mimořádně se pro něj zřejmě nepříliš přitažlivému duelu nevěnoval. Mimořádnou pozornost nedávaly startu Bayernu v Plzni ani naše sdělovací prostředky. Fotbal na počátku sedmdesátých let, po výbuchu na mexickém šampionátu, komentovaly spíše v kritickém duchu a stejné to bylo i před Bayernem. Kolik asi tak může druholigový tým od západoněmeckého mamutího klubu dostat gólů? Rudé právo popsalo prognózy před utkáním zcela otevřeně: "Jak může dopadnout celek, kterému se příliš nedaří ani ve druhé lize proti mužstvu světového jména?" Československá televize s tehdy existujícím jediným programem se s utkáním v Plzni příliš nepárala, v podstatě konala, jako kdyby nebylo. Odpoledne v 15 hodin vysílala utkání PMEZ Dynamo Bukurešť - Spartak Trnava a v době večerního šlágru ve Štruncových sadech běžely na obrazovce televizní noviny, publicistický pořad "Tváří v tvář" a inscenace "Cesta ke slávě." Krátký šot mohli diváci vidět až druhý den ve večerním zpravodajství. Až takovým způsobem normalizační televize využila možnost sledovat světoznámý Bayern na půdě týmu z Československa… Přímý přenos nebo alespoň záznam, ani náhodou, fanoušci si museli nechat zajít chuť.

Samotného plzeňského utkání se ale zúčastnilo hodně zástupců tištěných médií. Mezi nimi byl i spolupracovník Mladé fronty Jaroslav Nedbal, který si zavzpomínal. "Poprvé jsem tehdy zažil pro píšící novináře výborné podmínky. Každý z nás měl nainstalován svůj telefon, do kterého Němci obdivně vyslovovali jména naši hráčů. Frááántišek Plass, Kááárel Süss, jak dobře naši hráli, tak je obdivovali a neváhali to okamžitě sdělit do své vlasti. Sešla se celá naše novinářská fotbalová elita. Redaktor Mladé fronty Jaroslav Šálek, jeho bratr Zdeněk, redaktor slovenské Smeny Karel Bucek, z Rudého práva Václav Švadlena, z Lidové demokracie František Steiner a další kapacity. Seděl jsem vedle Jardy Šálka a společně jsme vymysleli titulek k referátu z utkání "Franz a František." Druhý den v Mladé Frontě stálo, že oba i na hřišti kralovali, ale český František Plass byl nejlepším a v jeho stínu hrál Franz Beckenbauer. Na tiskovce překládal otázky a odpovědi František Steiner z Lidové demokracie, uměl velmi dobře německy, nebyl to pro něj problém. Tehdy na tiskovce však byli přítomni jenom trenéři, hráči se ještě před novináře nezvali. Mladá fronta mi nabídla i účast na odvetě v Mnichově, ale nakonec jsem z rodinných důvodů nejel, což mi dodnes mrzí." Tak prožil domácí duel plzeňský spolupracovník jedněch z nejoblíbenějších novin.

Divácký zájem byl především o první utkání v Plzni. Na sekretariát do Štruncových sadů chodily žádosti z celého Československa o vstupenky. Nikoliv každému se mohlo vyhovět, brzo se po vstupenkách jen zaprášilo a dopředu bylo samozřejmě vyprodáno. Pro řadového občana náklady na lístek rozhodně neznamenaly velký zásah do rodinného rozpočtu. K stání za 15 korun, zlevněné za 10 korun. Tolik zaplatili za možnost vidět na vlastní oči evropské a světové hvězdy. Přes 30 000 diváků také dokázalo fotbalistům Škodovky vytvořit pravé domácí prostředí. Fanoušci celých devadesát minut neúnavně povzbuzovali a na výborném výkonu domácích borců měli svůj podíl. Pod reflektory panovala báječná atmosféra.

To odvetný duel v Mnichově nepřipomínal že se hraje Pohár vítězů pohárů. Olympijský stadion, na kterém hrál později Bayern své domácí zápasy, byl teprve ve výstavbě a plzeňské fotbalisty přivítal nepříliš vábný stánek na Grünwalder Strasse. Mnichovské fanoušky odveta příliš nelákala, po výhře venku považovali druhé utkání jen za formalitu, navíc celý den pršelo, a tak se jich v ochozech dřevěných tribun sešlo pouze 7 000 tisích. Při srovnání diváckého zájmu a atmosféry obou duelů vyhrála jednoznačně Plzeň. Na tomto mnichovském stadionu se byl před nedávným utkáním Viktorie v Mnichově podívat střelec jediného plzeňského gólu v jedenasedmdesátém roce Ivan Bican. Stadion se hodně změnil, ale bývalý plzeňský hráč ho s menšími potížemi poznal. "Po dvaačtyřiceti letech jsem se podíval na stadion, kde jsem vstřelil životní gól. Chvilku mi trvalo, než jsem to tam poznal, protože tenkrát na stadionu byly dřevěné tribuny, vypadal dost zchátrale, teď už vyhlíží zcela jinak a podstatně líp. Nakonec jsem si uvědomil i do které branky jsem vlastně ten náš jediný gól vstřelil." Pro úplnost je třeba dodat, že na tomto stadionu se hrálo utkání dorostenců Viktorie s Bayernem, které v soutěži zvané Youth League vyhráli domácí 4:0.

Osudy osobností obou týmů

Jsou značně rozdílné. Zatímco většina hráčů Bayernu si ve své kariéře připisovala jeden reprezentační start za druhým, stala se nejen v Mnichově, ale v celé Německé spolkové republice, po skončení aktivní hráčské kariéry váženými osobnostmi, v Plzni bylo všechno trochu jinak. Hvězdy Bayernu se většinou fotbalem zabezpečily na celý život. Když pověsily kopačky na pověstný hřebík, začaly trénovat nebo funkcionařit. Každopádně se dočkaly vděku společnosti a jejího velkého uznání.

Například fotbalista Evropy 1972 a 1976 Franc Beckenbauer byl vedoucím a trenérem národního mužstva, prezidentem Bayernu, viceprezidentem fotbalového svazu, vykonával a vykonává řadu důležitých fotbalových funkcí. Nebo Uli Hoenes pracoval v roli manažera Bayernu a jako jeho místopředseda. Všichni další reprezentanti mnichovského klubu sedmdesátých let si užívají vážnosti s obdivu svých spoluobčanů.

Na plzeňské straně tomu bylo a je stejně tak, jako u dalších fotbalistů té doby, kteří se zasloužili o úspěchy československého fotbalu. Osudy fotbalistů Škody Plzeň byly značně rozdílné. Josef Čaloun, Ivan Bican, František Sudík, František Plass a Zdeněk Michálek trénovali v několika klubech. Posledně jmenovaný dokonce přivedl Viktorii Plzeň pětkrát do první ligy. František Sudík byl kromě trénování řadu let správcem areálu Viktorie v Luční ulici. Čtvrtý nejlepší fotbalista Československa v roce 1968 František Plass rovněž předával bohaté zkušenosti v trenérských funkcích. Postupně vedl RH Cheb, svoji Škodu Plzeň, Chomutov, Blšany, Duklu Praha, Ústí nad Labem, Karlovy Vary, Rakovník, Tachov a některé další kluby, dnes ale na prahu sedmdesátky na slavné okamžiky kariéry už jenom vzpomíná. On, který v památném plzeňském duelu byl nejlepším hráčem na trávníku a uznávané německé hvězdy, včetně Franze Beckenbauera, dokonale zastínil.