I když si z Plzně dvakrát odskočil – na rok a půl do Liberce, na půl sezony do Trnavy – patří mezi hráče, kteří se výrazně zasloužili o vzestup Viktorie. V polovině dubna oslavil šestatřicáté narozeniny, už nenastupuje v základní sestavě, ale týmu má stále co dát. Absolutní profesionál, který neošidí nic na tréninku ani v zápase. Nesnáší porážky a na hřišti bojuje do poslední vteřiny.

Vraťme se do léta 2009. Co vám proběhlo hlavou, když jste poprvé přijel do Plzně?

Do Plzně jsem dorazil večer po pěti a půl hodinách cesty ze Slovenska. První, co mě napadlo, že to je od domova strašně daleko. Moje první věta, kterou jsem řekl druhý den při prvním setkání s vedením klubu a trenérem Vrbou, byla: Vždyť tohle je na konci světa!“ A pan Šádek okamžitě vypálil: „Vždyť to vy jste na konci světa!“ Tak vypadaly první hodiny v klubu, se kterým jsem spojil nejvýznamnější část kariéry.

Jak na vás tehdy Viktoria působila?

Do Plzně jsem přišel poté, co skončila na osmém místě v lize. Tehdy tady nebyly vize velkého fotbalu, maximálně bylo cílem vybojovat účast v evropských pohárech, což se na konci další sezony v roce 2010 podařilo. V lize jsme skončili na pátém místě, ale vyhráli jsme domácí pohár a vybojovali si postup do předkola Evropské ligy. Byl to začátek cesty Viktorie do absolutní české klubové špičky.

Kolikrát jste do svého příchodu do Plzně navštívil Česko?

Velmi málo, možná jednou, dvakrát. Když jsem hrál v Púchově, měli jsme to na hranice pár kilometrů, ale v Čechách jsme nehráli. Paradoxně jsem tu byl s ruskou Jaroslavlí na soustředění v Blšanech.

Jak na vás tehdy česká liga zapůsobila?

Každá liga, ve které jsem hrál, slovenská, ruská i česká, má svoje specifika. Česká liga byla tehdy podobná, jako je dnes – soubojová, se známými fotbalisty, kteří působili v zahraničía vrátili se domů. Oproti slovenské lize je tu více silnějších týmů. Ještě před přestupem do Plzně jsem měl nabídky ze Slavie a z Brna, ale to nedopadlo. Osudové pro mě bylo setkání v Púchově s trenérem Vrbou, který si mě pak vzal do Plzně.

V čem byl pro vás příchod do Plzně zásadní?

Já byl předtím v v klubech, které se pohybovaly ve středu tabulky nebo hrály o záchranu. V Plzni jsem se naučil vyhrávat, získávat trofeje.

Na které zápasy v dresu Plzně nikdy nezapomenete?

Prvním velkým zápasem pro mě bylo už zmíněné finále českého poháru na Letné proti Jablonci, které jsme vyhráli 2:1. Tady jsem poprvé zažil pocity vítězů. Nezapomenu ani na zápas s Baníkem Ostrava, po kterém jsme vybojovali první titul. Dal jsem první gól ve Štruncových sadech v zápase kvalifikace Ligy mistrů proti Pjuniku Jerevan, kdy bylo posunuté hřiště a nově postavené branky. Nezapomenutelný byl i první zápas v Lize mistrů proti Borisovu, kdy jsem dal první plzeňský gól.

Vzpomínáte si na zápas s Lokerenem, kdy jste dal jediný gól utkání a posunul Viktorii do skupiny Evropské ligy?

Na ten si vzpomínám velice dobře. V Bruselu jsme prohráli 1:2 gólem v nastaveném čase z penalty. Dal jsem gól v Belgiii doma a postoupili jsme. Na odvetu si vzpomínám i proto, že jsme neměli stopera, jelikož Franta Ševinský dostal v Bruselu červenou kartu a nemohl hrát. Musel tak nastoupit Marián Čišovský, který měl předtím zraněné lýtko a netrénoval měsíc a půl. Po jednom tréninku šel do zápasu a uhlídal nebezpečného útočníka Lokerenu. Pamatuji si, že Marián zápas dohrál totálně vyčerpaný.

Během svého angažmá v Plzni jste si dvakrát odskočil jinam, na rok a půl do Liberce a na půl sezony do Trnavy. Co vám tato angažmá v jiných klubech přinesla?

Přinesla mi například další specifický zápas, který jsem hrál za Liberec, ale před 'svými' plzeňskými fanoušky. Na to, jak mě Plzeňáci přivítali, nikdy nezapomenu. Je to fantastický pocit, když sem přijedete jako soupeř a celý stadion vám tleská a vyvolává vaše jméno. Myslím, že mě spousta hráčů Liberce takové přijetí záviděla. Jinak angažmá v Liberci pro mě bylo oživením, jakýmsi restartem mé kariéry.

Půlrok jste prožil vloni na podzim v Trnavě. Čekal jste, že vaše působení bude tak úspěšné?

Popravdě ne. Trochu jsem se toho obával, protože moje hostování nebylo plánované, vzniklo spontánně takřka ze dne na den. Nakonec jsem byl spokojený, jak to tam fungovalo a jaké zápasy v Evropské lize jsme s Trnavou odehráli.

V Plzni jste deset let a můžete srovnávat. Jak by vyznělo porovnání tehdejšího a současného týmu Viktorie?

Tehdy se tým točil na hřišti i v kabině kolem Pavla Horvátha, ke kterému jsme my mladší vzhlíželi. Současné mužstvo je založeno na více osobnostech.

Jak se za deset let změnil Marek Bakoš?

Myslím si, že se moc nezměnil. Je ale zkušenější, na situace na hřišti i mimo něj reaguje s větším nadhledem. Zjistil, že fotbalový život není jen o nastávajícím zápase, ale že po něm přicházejí další tréninky a utkání. Dříve jsem byl nastavený jen na nejbližší zápas, nyní hledím více dopředu.

Myslíte i na to, co budete dělat, až jako hráč skončíte?

Rád bych u fotbalu a v Plzni zůstal, láká mě role trenéra. Dodělávám si druhou nejvyšší licenci. Chci to zkusit a uvidíme, jak se mi bude dařit, jestli jsem pro trénování ten správný typ.

Jaké jsou podle vás šance Viktorie v nadstavbě?

Musíme se hlavně soustředit na první zápas s Jabloncem, dál nemá cenu přemýšlet. Jestli chceme zůstat ve hře o titul, musíme ho zvládnout. Věřím, že nám v zápasech nadstavby pomohou i fanoušci.