Má za sebou první dva měsíce, dlouho čekal, až se vyřídí všechny formality, ale teď už válí v novém dresu. V zámořské MLS naskočil do všech šesti zápasů, Cincinatti třikrát vyhrát, má i stejný počet remíz a vede Východní konferenci. „Ambice klubu jsou ty nejvyšší,“ potvrzuje Pavel Bucha pro česká média.

Jak proběhla aklimatizace?
Bylo to náročnější, než jsem si představoval. Když ta nabídka přišla, měl jsem jasno, že do toho chci jít. A přestože jsem měl support agentury i lidí v klubu, start byl náročný. Hlavně po organizační stránce z pozice Evropana v USA. Za ty dva měsíce jsem to poznal do detailu a musím říci, že to nebylo jednoduché. Ale těžké období mám konečně za sebou. Nějak bydlím, mám zařízené věci jako auto, internet, vybavení domu. Mám u sebe už i rodinu, to mi scházelo.

Po fotbalové stránce je také vše v pořádku?
Od začátku jsem si to užíval, tým mě přijal dobře, snažili se mě co nejvíc zapojovat, viděli, že snahu mám a nějakým způsobem jazyk ovládám. Taky jsem hned pravidelně hrál. To mi pomáhalo na ty další věci úplně nemyslet.

Co bylo v civilu nejtěžší?
Finální fáze přestupu se seběhla rychle, během dvou dnů jsem opustil jsem všechno a svůj život zabalil do pěti tašek. Uvítání v klubu bylo krásné a přátelské, dostal jsem ujištění, že klub má lidi, kteří mi pomohou a všechno vyřídí. To je každopádně pravda, ale Evropan se prostě na startu potká s věcmi, které rodilého Američana nepotkají. Komplikace byly třeba se založením bankovního účtu a dalšími technickými záležitostmi. Ale povedlo se.

Co město, jak se vám Cincinnati zamlouvá?
Po dvou měsících, co jsem tady, jsme si to teď konečně také prošli. Musím říci, že se nám tady líbí. Cincinatti je menší město, výškové budovy, co si člověk s Amerikou spojí, jsou tady minimálně. Kolem centra jsou velké stadiony na americký fotbal, baseball… Ale my žijeme spíš za městem směrem k tréninkovému centru, takhle bydlí většina hráčů. Je to v dobré dojezdové vzdálenosti po obchvatu kolem města jsem tam za 25 minut. Blízko je to i na hlavní stadion.

Lze tréninkové centrum s tím v Plzni?
Je to novější, hezčí, i o něco větší. Ale když se pak kouknu přesně na ty věci do detailu a porovnám to s Plzní, zase takový rozdíl to není. Viktorka už v Česku patří v zázemí k topu, asi společně se Spartou, se Strahovem. Rozdíl je snad jen v tom, že tady v centru je vše na jednom místě. Vyjdu schody, mám videomístnost, rozbory, sejdu, je tam obrovská posilovna, vedle místnost na regeneraci, šatna, za ní jídelna, kde máme snídaně, obědy. To vidím jako výhodu.

Jak to v amerických týmech funguje mimo hřiště, scházíte se s lidmi z mančaftu na kafe?
Tady je to nastavené tak, že společně tráví hráči čas v tréninkovém centrum. Jsou tam třeba od rána od osmi do dvou, do tří hodin. Nikam nepospíchají, společný trénink, regenerace, fyzio, hodinu na obědě a povídají si tam. Mimo se úplně nescházíme, jednou dvakrát z půl roku bude po zápase společná večere ve městě. To v Plzni se šlo po každém utkání někam si sednout. Tady jen někteří kluci, co mají stejně staré děti, se stýkají jako rodiny.

Bylo zápisné?
Každý nový, kdo přišel, se musel představit ostatním. Stoupnout si na židli, něco o sobě říci a samozřejmě zazpívat v angličtině. A protože tady bylo nových lidí hodně, byla to akce asi na tři hodiny. (směje se) Ostatní vychutnávali, trefovali se do nich vtípky a tak.

Co jste zpíval?
Musím to dohledat, nebyla to úplně písnička, kterou bych normálně poslouchal. Našel jsem si to nejjednodušší na zpívání, abych si zapamatoval text. Je to známá… (Backstreet boys – I want it that way)

Bylo těžké pro Čecha zapadnout? Pochytat v kabině plné různých národností všechny slangy, zorientovat se?
Jojo, ale tým má asi zkušenosti, když přijde nováček z ciziny. Všichni se snažili pomoct. Přišlo mi, že kluci až na sílu za mnou chodili, nebo ti z realizáku a snažili se mě furt zapojovat, ptali se, aby mě nutili co nejvíc mluvit. Musím říci, že po dvou měsících jsem ztratil jakýkoliv ostych, mluvím a to je to hlavní. S klukama se vždycky nějak dorozumím, oni se mě snaží pochopit, je to úplně v pohodě. Jediné zpočátku jsem měl problém, fakt tady má každý angličtinu jinou – přesně ty slangy, každý jiný přízvuk. Kluci pochází z různých koutů Ameriky, nebo Jihoameričani, trenéři někteří jsou Angličani, to je zase něco úplně jiného. To bylo pro mě asi nejtěžší. Ale už když jdu nakoupit, tak mě nenaskočí jablka, ale apples. (úsměv) Kolikrát chci spustit i na manželku anglicky.

Jak byste přiblížil svoji pozici v týmu?
Je to úplně jiné než co jsem naposledy hrál v Plzni pod panem Koubkem, kdy jsem měl víc ofenzivních úkolů, nezapojoval se tolik do rozehrávky. V Cincinatti je jiné, tady bránění jeden na jednoho skoro neexistuje. Hraji v pozici, kde jsme vedle dvě šestky záložníci, kteří mají za úkol držet prostor před tříčlennou obranou, náš hlavní úkol je, abychom neotvírali velké prostory. Chtějí po mně také, abych se zapojoval do ofenzivy, ale není to jako v Plzni. Musím přemýšlet i nad tím, abych při ztrátě míče zamezil případnému brejku.

A jak byste zhodnotil kvalitu zámořské soutěže?
Je to úplně jiné, než česká liga nebo evropské poháry, co jsem s Plzní hrával. Jsou tady šikovní hráči, individuální kvalitu mají o něco vyšší. Ale taktiku ta mužstva tolik neřeší. Stačí půlhodina hry a úplně se to roztrhá, hráči chodí jeden na jednoho, často se kazí, kolikrát je se to strhne, jsou stále protiútoky. Rychlost je o něco větší, ale kolikrát je to až hektické a zbrklé, hráči pouští do bláznivých akcí.

Jak je to s návštěvností?
Z fanouškovského hlediska, když to porovnám s českou ligou, je to na vyšší úrovni, i když v Plzni také chodilo dost lidí. Tady se hraje na obrovských stadionech, teď jsme hráli s týmy, které se dělí o stadion s americkým fotbalem. Mají kapacitu 70 tisíc lidí, uzavřou horní patro a to spodní lidé většinou vyprodají. Bývá okolo patnácti, dvaceti tisíc. My máme je kapacitu 26 tisíc a většinou je vyprodáno, kolem dvaceti tisíc lidí přijde pokaždé. Atmosféra je jiná, v české lize jsou chorály a pokřiky celý zápas. Tady stadion začne žít ve chvíli, kdy se blížíme k šestnáctce, je nějaká šance. Pak jsou lidé na nohou, začnou hučet. Nějaký kotel doma máme, ale mají jeden dva pokřiky a jedou to jednou za deset minut.

O MLS se mluví hlavně v souvislosti s Messim, je to za mořem opravdu takový fenomén?
Jo, funguje to. Celkově je Inter Miami velké téma, i u nás v týmu se to dost řeší. Takže ne úplně Messi, i když je to samozřejmě fenomén a na zápasy se těšíte hlavně kvůli němu. Ale přivedli i Suaréze, jeho nejlepšího kamaráda. Spekuluje se o Neymarovi, že by se všichni spojili dohromady. Je to hodně diskutované.

Je fotbal v Americe díky nim víc populární?
Já to nemám s čím srovnat. Ale spoluhráč Nick Haglund, který je v Cincinatti dlouho, říkal, že za poslední dva tři roky soutěž úplně vystřelila. Zvedl se zájem lidí i medií, všechno se probírá. Když si člověk zapne televizi, říká se, že jen hudba a americký fotbal, teď už si i další sporty ukrajují pozornost. I díky Miami a velkým hráčům je zájem o fotbal větší.

Co ambice Cincinatti, ty jsou také nejvyšší?
Já o cílech nevím, nic takového jsme si nestanovili. Ale jasný úkol je minimálně play off. Ale na spoluhráčích vidím hlad. Cítím z nich, že to že se jim to loni nepovedlo a byli vyřazení, mají v sobě bolest, často o tom mluví a probírá se to. Ty pocity, jak se vyhrál pohár pro vítěze základní části, takové pocity chtějí zažívat co nejvíc. Takže nejlépe, aby se play off povedlo a došlo se co nejdál. Když jsme doma první zápas remizovali s Torontem, dlouho se řešilo, že je to velké zklamání, že oni jsou zvyklí vyhrávat. Byl to opening day, velká sláva, mají nastavené, že doma se boduje naplno a z venku jsou rádi za každý bod, co se přiveze. Liga je strašně vyrovnaná, sice jsme neprohráli, ale poztráceli jsme dost bodů, přitom jsme pořád v konferenci první. Každý může prohrát s každým tady.

Za dva roky bude v Americe mistrovství světa. Myslíte, že máte vzhledem k angažmá v Cincinatti blíž k národnímu týmu?
Na to vůbec nemyslím. Ale když jste to takhle řekli, bylo by nádherné, kdyby se to povedlo. Určitě bych si za národní tým někdy hrozně rád v kariéře zahrál a třeba mi tohle angažmá pomůže. Ale na MS v USA, ani na letošní Euro jsem vůbec nemyslel.

Takže naděje na Euro v Německu si neděláte žádné?
Ne, beru to realisticky. Změnil se trenér, na očích teď tolik nejsem jako v české lize, není o mně moc slyšet. Rozkoukávám se. Nějaké výkony, abych mohl přemýšlet o reprezentaci, jsem zatím nepředvedl. Iluze si nedělám, pro mě je to vzdálené, že to vůbec neřeším.

A když už jsme u Česka, sledoval jste plzeňský postup do čtvrtfinále Konferenční ligy?
Samozřejmě. S některýma klukama jsem v kontaktu, často si píšeme. Vím, co se v týmu děje. Začali jaro krásně, chytli se a pomohlo jim to i proti švýcarskému týmu. Na zápasy jsem úplně nekoukal, ale odvetu proti Servette Ženeva jsem viděl druhý poločas i prodloužení a penalty. Držel jsem klukům palce, fandil jsem. Přiznám se, že když to dotáhli do penalt, hodně jsem jim věřil. Znám Martina Jedličku odmala, z jednadvacítky, tam jsem mu hodně věřil. Kluci si rozstřelema už nějakýma prošli, viděl jsem, jak si věří. Choras s Šulcíkem jsou ve formě, věřil jsem, že penalty promění. A hlavně jsem věřil Jedlovi, že něco chytí.