„Já musel mít v útoku ve dvojici vedle sebe střelce, například v Plzni to byl Pavel Fořt, v Jablonci David Lafata, v Teplicích Martin Fenin. Odváděl jsem černou práci, vybojoval ve vzduchu i na zemi spoustu soubojů a míč se snažil posunout na spoluhráče, kteří akci zakončili,“ říká Petr Smíšek, který byl pro mužstvo platným hráčem. Kromě role nahrávače byl díky urostlé postavě a výborné hře hlavou úspěšný i při útočných a obranných standardních situacích.

Bydlel v Kasejovicích, v těsném sousedství Jihočeského kraje. Na jihu Čech také s fotbalem, i se svým bratrem dvojčetem Martinem, začínal. „V Kasejovicích neměli žáky, a tak jsme začali v Blatné, kde pracovali rodiče. Potom jsme si s bráchou zahráli žákovskou ligu za Strakonice, ale druhé pololetí v osmičce už jsme chodili v Plzni do fotbalové třídy Viktorie Plzeň ve 33. ZŠ ve Skvrňanech,“ vypráví.

V dorostu prošel rukama trenérů Jiřího Krušiny a následně Ivana Kovácse. „Trenér Kovács měl na svou dobu propracovanou metodiku, dokázal nás k fotbalu přitáhnout, uměl to s námi. Myslím, že mě dobře připravil na přechod mezi dospělé,“ chválí svého kouče v ligovém dorostu Viktorie.

Premiéru v nejvyšší soutěži Petr prožil v dresu Viktorie v osmnácti letech pod trenérem Antonínem Dvořákem na podzim 1996 proti pražské Spartě. „Nastoupil jsem na posledních osm minut, prohrávali jsme 0:1. Měl jsem za úkol hlídat při standardkách Lokvence. Byl hrozně vysoký, když jsem se na něj díval, bolelo mě za krkem. Modlil jsem se, aby na něj neposlali nějaký centr. Dobře to dopadlo, Standa Purkart vstřelil gól a uhráli jsme remízu 1:1,“ vrací se ke svému debutu Petr Smíšek.

V počátcích ligové kariéry sbíral starty po minutách, postupně se propracovával do základní sestavy. V Plzni prožíval období, kdy Viktoria střídala první ligu s druhou, v nejvyšší soutěži si zahrál několikrát i po boku svého bratra Martina, hostoval také v Milíně a v 1. FC Plzeň. Ve Viktorii zažil několik trenérů a nejlépe se cítil pod Zdeňkem Michálkem a Petrem Radou, za kterým v roce 2004 odešel do Jablonce.

„Nejraději jsem měl trenéry, kteří byli i výbornými fotbalisty. Uměli se vžít do myšlení hráčů, což v případě trenérů Michálka i Rady platilo dvojnásob. Zejména Petr Rada byl takový můj fotbalový taťka, dokázal při zápase spontánně reagovat, s mužstvem žil,“ váží si temperamentního kouče a bývalého reprezentanta.

Po dvou a půl letech v Jablonci přestoupil do Teplic, kde se opět potkal s Petrem Radou. „Jenže on potom odešel k národnímu mužstvu a do Teplic přišel trenér Plíšek. Já byl po zranění křížového vazu a hned při prvním pohovoru, kdy se mnou mluvil jako s desetiletým klukem, mně bylo jasné, že to nebude fungovat,“ vypráví Petr Smíšek, který záhy přestoupil do Německa do třetiligového Erfurtu.

„Při vstupní prohlídce mně zjistili, že svalová hmota na noze po zranění činí jen sedmdesát procent svalů druhé nohy, a tak jsem dva měsíce jen posiloval, aby se to srovnalo. Po sportovní stránce jsem se v Německu necítil dobře, těžko jsem si zvykal. Byla to však pro mne cenná životní zkušenost, naučil jsem se jazyk, což se mně pak v životě hodilo,“ líčí zahraniční angažmá Smíšek, který po návratu do Čech nastoupil do zaměstnání jako obchodní zástupce nadnárodní společnosti, za fotbalem dojížděl do Německa a krátce i do Rakouska, kde hrál v nižších soutěžích. Doma si ještě zahrál divizi za Spartak Chrást, kde se opět setkal s trenérem Michálkem. Poslední štací byl

Bukovec, s kterým postoupil do I. A třídy. V Bukovci si vyzkoušel i roli trenéra, vedl také malé fotbalisty ve Vejprnicích.

Dnes si fotbal ve svých třiačtyřiceti letech zahraje občas už jen za starou gardu Viktorie. S rodinou žije ve Vejprnicích, s manželkou Lenkou, která byla pod dívčím příjmením Michalíková úspěšnou českou reprezentantkou v moderním pětiboji, vychovávají jedenáctiletého Petra a devítiletou Sofii. „Obě děti závodně plavou, já se snažím držet krok manželkou, která je jako bývalá pětibojařka ohromně všestranná, ovládá hned pět sportů. To má i své výhody, naučila mě třeba plavat kraula,“ usmívá se Petr, jehož jedním švagrem je bývalý ligový fotbalista Patrik Ježek a druhým úspěšný olympionik v moderním pětiboji Michal Michalík.

„Kromě plavání se snažím běhat, rád jezdím na kole. Mám bicykl starý dvacet let, který mně dal dohromady ještě masér Viktorky a bývalý vrcholový cyklista Zdeněk Sláma. Lidé se mi smějí, jaké mám staré kolo, ale mně stačí, když má šlapky, sedlo a řídítka, protože na pivo si na něm dojedu. Navíc to má jednu výhodu, taková kola se nekradou,“ směje se Petr Smíšek, který pracuje jako obchodní zástupce české firmy, jež vyrábí kované ploty. „Mám na starosti výhradně zákazníky z Německa, přičemž mohu uplatnit němčinu. Hodně přitom cestuji, je to zajímavá práce, která mě baví a naplňuje,“ vyznává se Petr Smíšek, který drží palce fotbalistům Viktorie.

„To, kam se Viktorka za poslední léta posunula, je skvělé. Škoda, že už dva roky se jí nedaří dostat se do evropských pohárů, což není dobré nejen po ekonomické, ale ani po sportovní stránce. Na hře mužstva je vidět, že mu chybí těžké zápasy, které tým posouvají dál, což je nyní znát na hráčích Slavie. Přeji Viktorce, aby se vrátila se do Evropy,“ dodává Petr Smíšek.