Jako kluk bydlel v Dejvicích, s kamarády z ulice hrával fotbal na Kulaťáku (Vítězné náměstí), odkud to bylo jen kousek na hřiště Aritmy, kam se pak celá parta přihlásila do žákovského týmu. Ivan to s balonem uměl, dával góly, už jako dorostenec hrál za muže Aritmy. A za dorosteneckou reprezentaci. „Bylo to na turnaji v Bulharsku, nastoupil jsem proti Maďarsku. Mým spoluhráčem byl Jirka Rosický, otec Tomáše Rosického,“ vzpomíná Ivan Bican.

VYJUKANÝ MLADÍK

Jak se stane, že se kluk z pražských Dejvic ocitne v Plzni? „Po vojně jsem hrál v Aritmě s mladým Kolským, synem známého trenéra Karla Kolského, který tehdy vedl Škodovku. Pan Kolský si mě pak do Plzně vzal,“ vybavuje si příchod na západ Čech.„Byl jsem vyjukaný, Miloši Vacínovi jsem v kabině vykal. On mě však brzy uklidnil, ať mu klidně tykám,“ vzpomíná na přijetí v mužstvu, které bojovalo o návrat do první ligy.

Debutoval doma proti Dukle Banská Bystrica. Hrálo se na škvárovém hřišti v Luční ulici a Ivan přispěl gólem k výhře 3:2. Střílelo mu to, natrvalo se usadil v základní sestavě a pomohl týmu do první ligy. Plzeň po roce sice sestoupila, ale za rok byla zpátky na dlouhých osm sezon. Ivan Bican si zahrál i v památných zápasech Poháru vítězů pohárů proti slavnému Bayernu Mnichov v čele s hvězdami Beckenbauerem, Maierem, Müllerem, Breitnerem či Hoenessem. Doma Škodovka před 30 tisíci diváky podlehla 0:1. V odvetě v Mnichově prohrávala 0:1, ale pak přišla Bicanova velká chvíle.

„Z levé strany centroval Ziegler a já míč zblízka doklepl za Maierova záda,“ vybavuje si nejslavnější gól kariéry. I v deštivém počasí se brzy projevila velká síla Bayernu, který vyhrál 6:1. „I přes porážku to byl obrovský zážitek zahrát si proti takovým hvězdám. Na to nezapomenete,“ řekl pro Deník muž, o jehož služby se ucházely Sparta, Slavia či Bohemians.

„Přemýšlel jsem, že bych se vrátil do Prahy, Škodovka mě však nepustila. Nelituji, že jsem zůstal v Plzni. Zažil jsem tu krásné roky,“ svěřuje se nositel slavného příjmení. „Ne, s Pepi Bicanem nejsme příbuzní, je to jen shoda příjmení. Když jsem ještě bydlel v Praze, často nám domů omylem volali fanoušci z Rakouska, kde byl Pepi velice populární,“ dává k dobru úsměvnou příhodu.

KŘIVDA KVŮLI VYŘAZENÍ Z KÁDRU

Dres Škodovky oblékal Ivan Bican až do roku 1978, kdy ho z kádru vyřadil trenér Dočkal s tím, že už je na ligu starý. „Ani mně to neřekl do očí, vzkázal mi to po funkcionáři. Byl jsem přesvědčený, že ve třiceti na ligu stále mám. Bral jsem to jako křivdu,“ vybavuje si Bican, který odešel do druholigového Chebu, jemuž pomohl k historickému postupu do první ligy. V Chebu skončil v roce 1980,v nejvyšší soutěži odehrál 177 zápasů a vstřelil 44 gólů. Další fotbalové působení spojil s Rapidem Plzeň (dříve RH Plzeň), po revoluci působil jako hrající trenér v Německu. Vystudoval profilicenci, trénoval například divizní Přeštice, působil u mládeže Viktorie Plzeň, kde vedl i prvoligové družstvo žen. Po skončení kariéry pracoval jako civilní zaměstnanec u policie.

I v důchodu zůstal fotbal jeho velkým koníčkem. Ještě v devětašedesáti letech hrál plzeňskou Ligu starých gard. Nyní, v dvaasedmdesáti, se občas objeví v dresu veteránů Viktorie, kterým dělá i manažera. Nechybí na zápasech áčka. Má dvě dcery, Kláru a Alenu, za vnoučaty však musí jezdit do zahraničí. „Jedna dcera žije v Německu, druhá ve Francii, takže to mám daleko. O to více se ale na všechny těším,“ dodává Ivan Bican.