Kluby z Jupiler League v pátek potvrdily předčasný konec sezony. „Pro mě je to takový dárek. V zimě jsem přišel, nastoupil do šesti zápasů a hned mám titul. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, ale vážím si toho,“ usmál se Michael Krmenčík, který pak v rozhovoru pro Deník popisoval svoje působení v Belgii, ale zavzpomínal i na první český titul.

Bruggy, které při přerušení soutěže vedly tabulku o 15 bodů, slaví 16. belgický titul.

I když poněkud komorněji, nad stadionem se vznášel modrý dým. „Sleduju na Instagramu skupinu fanoušků, vyvěšují vlajky z oken, je to pěkné,“ doplnil 27letý rodák z Kraslic na Sokolovsku.

Jak těžké je prosadit se v Belgii?

Sám jsem po přestupu cítil, že nejsem připravený na sto procent. Bavil jsem se o tom i s trenérem. Zpočátku jsem naskočil do čtyř zápasů, připsal si jednu asistenci, ale pak už jsem jen dvakrát střídal. Potřebuju se lépe přizpůsobit zdejšímu stylu, abych hrál to, co po mně chtějí.

Pracujete na sobě o to víc?

Zhubl jsem čtyři kila (úsměv). Myslím, že kondičně jsem na tom nejlépe za celou svoji kariéru. Asi v klubu dobře vědí, co dělají.

Nemohla vám paradoxně doba, kdy se kvůli pandemii koronaviru nehrálo, pomoct, abyste se v novém prostředí lépe adaptoval?

Možná ano. I když se nehraje, s klukama se nějakým způsobem vídáme, povídáme si. Navíc piluju angličtinu, máme i s manželkou třikrát týdně online hodiny s lektorem. Všichni snad vidí, že se snažím, že nejsem nějaký flink, který by na všechno kašlal. Sám cítím, že jsem se v angličtině posunul, po příchodu jsem mluvil jako indián (úsměv). Na lehčí rozhovor už bych si teď troufl.

A jak se s odstupem času díváte na svůj přestup?

Zahraniční angažmá jsem si vždycky přál. Myslím, že to chce zkusit každý fotbalista, jinou ligu a život v cizině. Já jsem nebyl výjimkou. A pak tady byla ještě jedna věc.

Povídejte…

Už jsem měl dost takové té české nátury. Nechci, aby to vyznělo namachrovaně, ale cítil jsem, že už jsem toho ve Viktorce dokázal dost. Ani já už neměl týmu moc co dát. Potřeboval jsem novou výzvu, jiné lidi kolem sebe. To není nic špatného vůči Plzni, zažil jsem tam spoustu krásného. Kdykoliv se budu vracet, bude to do Plzně.

Natolik je to pouto silné?

Jasně, Viktorku a všechny lidi kolem miluju. Kluci jsou mí bráškové. Pan Šádek je jako můj druhý táta, na něho nedám nikdy dopustit. Do Plzně se budu vždycky rád vracet, dál jí držím palce a přeju jen to nejlepší. I když už je tam hodně nových hráčů. Zrovna nedávno jsem koukal na fotky na Instagramu a moc kluků už neznám, ale to zdravé jádro zůstává. A i já jsem šťastný, že jsem s nimi mohl hrát. Vždyť, kdo může říct, že vyhrál s Limbou titul. Já ho považuju za ikonu nejen plzeňského fotbalu.

V čem bylo podle vás největší kouzlo téhle party?

Všechno bylo dobře nastavené, začalo to už za dob Pavla Horvátha. Spoustu věcí si korigoval sám. Když on něco řekl, tak to platilo. Samozřejmě ve shodě s trenérem. Postupně tu roli převzali Limba s Hubňou nebo Milanem Petrželou. Ale pořád jsme byli kamarádi i mimo hřiště, táhli jsme za jeden provaz, ale ctili jsme autority.

Existuje něco podobného i v Belgii? Většina sportovců říká, že v cizině to nebývá…

Taky to tak cítím. I když nevím, jestli to můžu hodnotit, když jsem tady jenom čtyři měsíce. Ale je to úplně jiné, na kafe se tady s klukama vůbec nechodí. No a na pivo už vůbec ne. To neznají.

Byl i pro vás osobně přestup do Brugg velkou změnou?

Jasně, tady je to úplně o něčem jiném. Ať už se to týče financí, zázemí klubu… Na belgickou ligu se jezdí koukat skauti z Anglie, každý se chce předvést. A právě to se možná projevuje i na chování hráčů mimo hřiště. V Plzni bylo domácké prostředí, byli jsme jedna rodina.

Mimochodem, málokdo ví, že máte s Plzní i ten první titul z roku 2011. Jak si tu dobu vybavujete vy?

No, odehrál jsem jen pár minut v Příbrami (24. kolo), kde jsem střídal Milana Petrželu. Pak už nic. Ale pro mě bylo obrovským zážitkem už jenom být v týmu s takovými legendami, jako jsou Horvi, Réza, Bizi, Aleš Neuwirth, Limba, Jiráček, Míša Ďuriš. Jako mladý kluk jsem byl rád, že s nimi můžu být v kabině, trénovat. Byli to nejlepší borci v lize.

Pro vás mladé bylo těžké prosadit se do sestavy?

Trenér Vrba byl známý tím, že mladým nedával moc šancí. Ale ani se mu nedivím, když měl v týmu takové borce. Já jsem pak rád šel na hostování do Ostravy, kde jsem odstartoval svoji ligovou kariéru. A definitivní zlom nastal v Dukle. Šlo o to rozehrát se, nabrat zkušenosti a dokázat, že si šanci v Plzni zasloužím. Nakonec jsem za Viktorku nějaké góly dal a myslím, že se nemám za co stydět.

Však vám to také vyneslo angažmá v Belgii. Jak se vám v Bruggách žije?

My máme domek v přímořském městečku Knokke-Heist. Líbí se nám tady, nemůžu si to vynachválit.

Pomohlo vám, že jste tady celá rodina pohromadě?

Já si vůbec nedovedu představit, že bych tady byl bez ní. Přece jen mám rodinu, abych se o ni jako táta staral. Je příjemné mít tady lidi, kteří za mnou stojí. Když přijdu domů, nejsem sám. Chodíme s dětmi na procházky. Je to fajn.

Zatímco v Belgii byla liga předčasně ukončena, v Česku se příští týden začne znovu hrát. Nezávidíte to trochu klukům z Plzně?

(usměje se) Jasně. Ale hlavně jim držím palce.

Vás se dotklo i odložení Eura o rok. Jak se na to díváte?

Myslím, že to bylo jediné rozumné řešení. Spousta soutěží v Evropě, nejen ta belgická, už byla ukončena.