A od zimy je jeho trenérem paradoxně právě Kozáčik. „My jsme spolu vycházeli dobře už jako parťáci, nevidím v tom problém,“ říkal 34letý Aleš Hruška v rozhovoru pro Deník. Do Plzně přicházel tehdy ze sestupující Příbrami, která je teď ve FORTUNA:LIZE zase poslední. Dnes od 16.30 hodin se pokusí v Doosan Areně zaskočit druhý tým tabulky.

Berete zápasy s Příbramí pořád jako speciální?

Já to takhle ani nikdy neprožíval, pro mě je to další ligové utkání.

Přece jen jste ale u Litavky prožil podstatnou část svojí kariéry. Jak na to angažmá vzpomínáte?

Byl jsem jim vděčný, že můžu chytat ligu. Neměl jsem v hlavě, že jsem nějak méněcenný, i když jsme prakticky každý rok hráli až do posledních kol o udržení.

Takže se asi umíte vžít do současné situace Příbrami, kdy je opět poslední?

Oni to zažívají prakticky každoročně a jsou na to zvyklí. Je tam ale ještě na konci soutěže baráž, pořád se s tím dá leccos udělat.

Za vašeho působení tam to většinou na záchranu vyšlo. Až naposledy ne. Jaké byly po sestupu pocity?

Je to jen sport. Ale nebudu nic zastírat, byl to šok. Je to situace, kterou si předtím ani nechcete připouštět, a když nastane, je to hodně nepříjemné.

Nepomýšlel jste na odchod?

Já jsem se nikam nehnal, v Příbrami jsem normálně začal přípravu. Říkal jsem si, že tam podzim ve druhé lize odchytám a pak se uvidí…

Ale přestup přece jen přišel – ozvala se plzeňská Viktoria. Bylo to vysvobození?

To ani ne. Ale byla to nabídka, která se neodmítá.

V Plzni jste si ale musel na šanci počkat. Co si tak gólman říká, když jako dvojka kryje záda kolegovi?

Já jsem sem šel v podstatě až jako trojka (v Plzni tehdy byli Petr Bolek a Matúš Kozáčik, který se zranil – pozn. aut.), takže jsem s takovou situací počítal. Věděl jsem, že si budu muset na svoji šanci počkat, poprat se o ni. Rozhodně jsem si nemyslel, že hned budu chytat.

Nakonec jste se dočkal a zahrál si i Ligu mistrů proti Realu Madrid či AS Řím. Vzal jste to jako satisfakci?

Takhle jsem to nebral. Byl jsem tak nadšený z toho všeho kolem, že jsem se nijak neohlížel. Byla to čistá radost z neskutečných zážitků.

Další zlom nastal teď v zimě, kdy přišel do Plzně trenér Adrian Guľa. Jak ta změna na člověka, který měl do té doby místo mezi tyčemi poměrně jisté, zapůsobí?

Já to řeknu jinak. Člověk, který si za něčím jde, je na takové věci nachystaný, je lépe připravený, než kdyby jen přežíval a myslel si, že má něco jistého. A jestli můžu mluvit za sebe, tak jsem ten první případ. Změna mě nepřekvapila, těšil jsem se.

I proto, že jste trenéra zažil ještě jako hráče při společném angažmá na Žižkově? Zavzpomínali jste na to?

Jojo, potkali jsme se tam a pár vět jsme o tom prohodili. Ale to je tak všechno.

Další změnou je, že ještě nedávný parťák Matúš Kozáčik se stal trenérem brankářů. Jak to jste vstřebal?

Já už jsem o tom párkrát mluvil. Ona ta naše gólmanská skupina je trochu svá, postavená jinak. Fungujeme pospolu, i s trenérem. Jsme taková zvláštní skupina v týmu. (úsměv) My jsme si s Matúšem rozuměli už na hřišti, takže ani tohle není nepříjemná změna.

A jak teď berete svoje mladé kolegy Dominika Sváčka a Jindřicha Staňka? Jako konkurenty nebo se jim i snažíte předávat zkušenosti?

Od obojího trochu. Člověk musí cítit, že mu někdo šlape na paty. Ale už mám něco za sebou a když vidím, že jim můžu v něčem pomoct, nevidím důvod, proč bych tak neudělal.

A gólmanská konkurence prý vám roste i doma. Syn prý také chytá?

Ano, ale já o tom nerad mluvím. Ostatní říkají, že v něm něco je…

Když se vrátím k té Příbrami. Předpokládám, že pro Plzeň to je soupeř, se kterým nic jiného než tři body neberete?

Takových soupeřů my máme většinu. A je jedno, jestli to je Příbram nebo někdo jiný.

Při angažmá tam jste zažil Jaroslava Starku, trochu kontroverzní postavu ve fotbale. Jak jste ho vnímal?

Já na něho nemůžu říct nic špatného. Pro nás to byl člověk, který zařídil, co jsme potřebovali. Fotbalu dává všechno.

Vy osobně jste nakoukl i do reprezentace, byl jste povolaný na několik srazů, ale start jste si nepřipsal ani jeden. Nemrzí vás to?

Ani ne, já jsem tam byl jen epizodně. Možná kdybych jezdil na nároďák tři, čtyři roky pravidelně a do brány se nedostal, tak by mě to asi mrzelo. Ale já byl vždycky jen záskok, který ani neměl reálnou šanci dostat se do brány. Bral jsem to jako příjemné zpestření.

Také jsem se o vás dočetl, že jste milovníkem rychlých aut. Je to tak?

Já jsem všeobecně milovníkem aut. (úsměv) Ale žádné zvlášť oblíbené mezi nimi nemám. Já je totiž docela často měním.