Fotbal jim přináší radost i bolest, chvilky slávy i zklamání, ale hlavně celou řadu památných zážitků. Jsou ovšem místa, kde se fotbalistům vždy hraje lépe a dokáží ze sebe vydat maximum, a jsou naopak stadiony, kde je to o poznání horší.

A to nyní nemluvíme jen o kvalitě samotného hřiště, ale také i prostředí, do kterého spadají (ne)radikální fanoušci či kabiny a celková atmosféra fotbalového mače. Ačkoliv je fotbal ryze kolektivním sportem, každému hráči vyhovuje něco jiného.

„Velmi rád jezdím do Mochtína, kde mají celkově pěkný areál, střelecky se mi tam také daří a navíc to máme kousek,“ svěřil se kapitán TJ Žichovice Ion Butnaru, který se narodil v Moldávii, ale v Česku už žije dlouho.

„Hůře se mi hraje ve Svéradicích, kde mají nejhorší trávník. Na druhou stranu zase mají nejlepší kabiny. Jinak nemám vyloženě neoblíbené hřiště, jezdím rád všude. Zkrátka není místo, kam by se mi vyloženě nechtělo,“ doplnil fotbalista.

Své k tématu řekli i další. Třeba univerzál divizních Klatov Michal Lukeš.

„Já osobně mám rád na venkovních hřištích nepřátelskou atmosféru, která mě dokáže patřičně namotivovat. Mám také rád, když jsou lidé blízko hřiště. Z tohoto pohledu mi vychází, že rád hraji v Mýtě na Rokycansku,“ řekl Lukeš, který ze zdánlivě neoblíbeného stadionu udělal svůj oblíbený. A to jen díky své povaze.

Michal Lukeš.Michal Lukeš.Zdroj: Jindřich Schovanec

„Moc rád také hrají v Domažlicích, kde mají hřiště jako na kulečník, a z klatovského okresu bych jmenoval rozhodně Janovice nad Úhlavou, kde občas trénujeme a už jsme tam hráli i mistrovská utkání, v rámci kterých jsme byli naprosto spokojení,“ přidal Lukeš další místa, kde se mu i týmu daří.

Naopak v plzeňské části Slovany to pro něj není dvakrát to pravé ořechové.

„Neoblíbené hřiště je na Petříně. Je tam neskutečné letiště, čemuž přispívá i dráha kolem. Navíc společné sociální zařízení s domácími není úplně nejšťastnější řešení. Jinak celkově mám ale nejraději naše hřiště na Rozvoji, kde dost často dokážeme využít efekt domácího prostředí. Protože u nás se hraje k hospodě z kopce,“ usmívá se známý vtipálek.

Slova chvály si směrem k tomuto tématu vysloužilo například fotbalové Nýrsko.

„Nýrsko má velké a hezké hřiště a hlavně je to hřiště, na kterém jsem se naučil hrát fotbal, protože jsem na něm vyrůstal. Tam se mi hraje asi nejlépe,“ uvedl kanonýr Dešenic Milan Flor, který naopak nerad hraje v Kašperských Horách.

Dvojí pohled na (ne)oblíbenost fotbalových areálů má sušický fotbalista Patrik Hubáček, který je v klubu zároveň také trenérem dětí. „Z pohledu hráče strašně rád jezdím do Janovic, kde je kvalitní zázemí, perfektní hřiště a dobří fotbalisté. S nimi to jsou zápasy vždy hlavně o fotbale,“ říká.

„Kam se mi naopak příliš nechce, jsou místa, kde nás čeká soupeř, který preferuje spíše souboje než fotbal. Dále pak to jsou také kluby, jejichž fanoušci vám dokáží fotbal znechutit tak, že vás to vůbec nebaví,“ přiznal Hubáček, ale konkrétní být nechtěl.

„Z pohledu trenéra se rádi s klukama vracíme tam, kde se potkáme s kvalitním soupeřem a panuje tam přátelská atmosféra. Pokud bych měl být konkrétní, rádi jezdíme do Domažlic, Klatov, Horažďovic i Hrádku. Zápasy mě i hráče baví, mívají náboj, rodiče podporují v duchu fair-play. Troufnu si říct, že každý vzájemný zápas bývá ozdobou turnaje, na kterých se potkáváme,“ uzavřel Patrik Hubáček, mladý fotbalista i kouč TJ Sušice.

Jak se k tématu vyjádřili další fotbalisté z kraje?

Pavel Hrabačka (brankář SK Petřín Plzeň): „Co se týče venkovních utkání, vždycky se nejvíce těším na zápasy v Přešticích. Jsou to bitvy s vyhecovanou atmosférou, na hřišti si nikdo nic nedaruje. Místní oddíl má na divizi nadstandardní stadion, včetně trávníku a moderních kabin. Zato o poměrně malý kousek dál je všechno jinak. Na souboje v Klatovech jsem se už od mládežnických kategoriích nikdy netěšil. Stísněné zastaralé šatny společně s nekvalitním trávníkem nejsou dobrou vizitkou klubu. Takže právě tam se mi nehraje příliš dobře. Nic se však nevyrovná našim domácím zápasům na Petříně. Tam vždycky hraji nejraději.“ 

Tomáš Korelus (obránce Jiskry Domažlice B): „Vzhledem k tomu, že jsem odchovancem Vejprnic, tak hrozně rád jezdím právě na vejprnickou půdu. Mají zde skvělý areál, super hřiště i výbornou partu. Zkrátka vždycky se tam moc těším. Moje druhé nejoblíbenější hřiště je v Tlumačově. Jsem komunikativní typ člověka a hrozně rád si popovídám s tamními fanoušky, i když ne zrovna vždy dvakrát rozumně. Jediné hřiště, kam nerad jezdím, je to ve Lhotě. Malé hřiště, malý prostor, zápasy tam přinášejí hrozně moc osobních soubojů. I když já mám takovou hru docela rád, jako tým si s tím ne vždycky dokážeme poradit.“ 

Tomáš Korelus.Tomáš Korelus.Zdroj: archiv hráče

Tomáš György (záložník FK Okula Nýrsko): „Začnu asi tím, kam rád jezdím, i když těch míst moc není. Rád hraji v Plzni na Rapidu. Areál sice příliš krásy nepobral, ale snad vždycky jsme tam vyhráli. Takže na Rapid jezdím spíš kvůli úspěšným výsledkům, ačkoliv je jasné, že jsem to teď určitě zakřikl, i když jsem to zaklepal (úsměv). A dál? To je asi tak všechno, co si teď vybavím, protože vzhledem k tomu, že na zápasy jezdíme v mikrobuse bez oken, ve kterém je v létě snad sto stupňů, nejezdím rád nikam a nejraději bych hrál pouze domácí zápasy (smích). A kam nejezdím moc rád? Musím zmínit Luby, tam je to přesný opak co na Rapidu. I když tam mám spoustu kamarádů, vždycky dostaneme nakopáno a prohrajeme 0:1. Už je to taková tradice. Nerad jezdím také na Bolevec. Jejich fanoušci dokáží být nepříjemní a já jim je svým způsobem tak trošku závidím. Co jim ovšem nezávidím, je to prostředí, ve kterém hrají. Pro mě je to totiž vyobrazení deprese v reálném světě a za kluky na Bolevci jsem rád, že u nich dochází k rekonstrukci. A určitě musím zmínit i Chotíkov. I přesto, že tam mám dobrého kamaráda (ale už ne tolik dobrého trenéra) Petra Kučeru, zápasy tam jsou vždycky o soubojích, a to mi moc nevoní. A když nám dá gól právě jejich trenér, poslouchám to pak ještě hodně dlouho.“ 

Tomáš György.Tomáš György.Zdroj: Aneta Kalivodová

Jakub Brabec (záložník SK Klatovy 1898): „Moje nejoblíbenější prostředí je určitě v Hrádku u Sušice. Kvalita samotného hřiště sice není perfektní, zato všechno ostatní mi tam vždycky vyhovovalo. Zažil jsem v Hrádku jen necelé dvě sezony, ale zamiloval jsem si to tam. Největším plusem byli určitě fanoušci. Je to přesně takové hřiště, na které jako soupeř určitě přijet nechcete. A samozřejmě musím také zmínit stadion v Klatovech na Rozvoji, jinak bych měl v šatně asi velké problémy (smích). A kam jezdím nerad? Jednoznačně do Lubů. Tam mi nesedí snad absolutně nic. Soupeř, fanoušci, šatny. Mně osobně se tam nikdy nedařilo.“ 

Tomáš Arzberger (útočník Robstavu Přeštice): „Pokud mám říct, kde se mi hraje nejlépe, tak je to určitě u nás doma v Přešticích. A asi nemám v oblibě Petřín. Pro mě tam jsou špatní lidé a šatny také nejsou moc dobré. Nerad tam prostě jezdím. Ale jinak asi nemám žádné místo, kde by se mi hrálo blbě. Pokud se tedy jedná o Plzeňský kraj.“ „Pokud mám říct, kde se mi hraje nejlépe, tak je to určitě u nás doma v Přešticích. A asi nemám v oblibě Petřín. Pro mě tam jsou špatní lidé a šatny také nejsou moc dobré. Nerad tam prostě jezdím. Ale jinak asi nemám žádné místo, kde by se mi hrálo blbě. Pokud se tedy jedná o Plzeňský kraj.“