V nižších soutěžích tam za TSG Neusterlitz, VfB Auerbach, Berliner FC Dynamo, 1. FC Magdeburg, Rot-Weis Erfurt a naposledy SV Neukirchen odehrál tucet sezon. „Vesměs to bylo v bývalém východním Německu, ale všechno nádherná města. Hrálo se na perfektních stadionech, chodilo hodně lidí,“ pochvaloval si Lukáš Nový v rozhovoru pro Deník. Teď už jako hráč plzeňského Petřína.
Patří totiž k řádce fotbalistů, která se před letošní sezonou vrátila z Německa po čase na české trávníky.
Co vás přivedlo zpátky?
Manželka, dostal jsem nůž na krk (úsměv). Máme tři děti a už to bylo hodně náročné kombinovat s dojížděním do Německa. Proto jsem se přesouval z Erfurtu, který pak stejně vyhlásil insolvenci. Ale měli jsme tam fantastický tým, trénoval nás Thomas Brdarič, který hrál i za německou reprezentaci. Jenže pak jsme se všichni rozprchli, já šel kousek za hranice do Neukirchenu, kde hrála spousta Čechů, byl jsem jako jejich táta. Ale taky pak nesehnali peníze a nepřihlásili soutěž.
Takže jste se ocitl na Petříně, byla to pro vás jasná volba?Já už jsem se chtěl stejně vracet do Čech, malej tady hraje za nejmladší žáčky, kde i trénuju,i když nemám žádnou licenci. Děláme s klukama blbosti a asi je to baví (baví, vykřikne vedle sedící synek – pozn. aut.). Bydlíme kousek od stadionu, jsou tady perfektní lidi, takže to tak nějak vyplynulo samo. I když se musím přiznat, že jsem slíbil Vejprnicím, kde jsem vyrůstal, že až se budu vracet, půjdu tam. Ale na to je ještě čas.
Přibližte nám tedy, jak jste se vydal do německého angažmá…
Jak už to bývá, na začátku byla náhoda. Měl jsem manažera, který se znal se slovenským koučem Neusterlitzu (hodinu a půl cesty za Berlínem – pozn. aut.). Měl jsem vystudovanou dopravku, nic jsem pořádně neuměl. Jestli se dneska říká, že by měli mít mladí vojnu, tak já ji měl tam. Neuměl jsem německy ani anglicky, sbalil jsem si dvě igelitky a jel jsem osm hodin vlakem… Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Jen jsem chtěl vypadnout do světa, hrát fotbal.
To se vám nakonec povedlo, přes deset let jste působil v Německu. To je paráda, ne?
Nechci, aby to vyznělo nějak pyšně, ale myslím, že jsem si získal respekt. V Německu mě mají rádi. Ona obecně se jim česká mentalita zamlouvá. Jsme pro ně dříči, ne techničtí fintilové. A když člověk maká a je pokorný, dokážou to ocenit. Všechno jsem si ale musel vybudovat od píky. Dneska si každý myslí, že když jdete do Německa, máte hned velké peníze. Ono to tak úplně není, začátky nebyly vůbec jednoduché.
Povídejte…První smlouvu jsem dostal v oberlize na 600 euro a musel jsem s tím vyžít. Teprve postupem času jsem si sám vyšlapal cestičku.
Čeho si nejvíc považujete?
Že jsem se dostal do Magdeburgu, který hrál třetí nejvyšší soutěž v Německu. Tam už je to plně profesionální, fantastické návštěvy, na každý zápas chodilo přes dvacet tisíc lidí, vyprodaný dům. Jenže já tam prodělal bohužel dvě operace, měl jsem přetrhané vazy v kotníku. To byla smůla, navíc jsem nepadl do oka trenérovi, takže to byla kaňka. No a pak si hodně cením toho, že jsme s Neusterlitzem vyhráli regionální ligu a hráli jsme s béčkem Mohuče o postup do třetí ligy, ale bohužel to nevyšlo, protože oni to našlapali a dvakrát jsme prohráli.
Přemýšlel jste, proč jste nedostal v Česku větší šanci? Nechtěl jste se vracet dřív?
Já šel z Plzně na hostování do Třince, kde se mně to moc nezamlouvalo, tak jsem se rozhodl, že vypadnu do světa. První rok v Německu byl těžký, neuměl jsem řeč, byl jsem daleko od rodiny. Osm devět hodin cesty vlakem. Ale když už jsem začal hrát, zvykal jsem si, byl jsem tam spokojený. Všechno to byla nádherná města, hrálo se na perfektních stadionech, lidi měli zájem, chodilo jich hodně. Regionální liga v Německu (čtvrtá nejvyšší – pozn. aut.) není vůbec špatná soutěž, třetí liga je fakt super, ale tu jsem moc nehrál. Naučil jsem se řeč, němčinu dneska využívám denně v práci. I když celá rodina je šikovná na ruce, mně to tak úplně nešlo, což mě mrzí a snažím se to teď dohnat. Leccos zvládnu, ale pergolu nepostavím (úsměv). Takže znalost cizí řeči mně pomohla najít si zaměstnání.
Předpokládám tedy, že fotbal už teď u vás není o penězích?
Ne, to ne, peníze nehrajou roli, mám svoji práci. Samozřejmě, že když z toho kápne nějaká kačka, je to dobré. Jsem rád, že můžu být v kabině s klukama, to by mně chybělo. Parta je tady skvělá. Navíc manželka nechtěla, abych ztloustl, chtěla, abych dál hrál, hýbal se. Ani já bych bez fotbalu nemohl být, až skončím tady, stejně ještě půjdu do Vejprnic (úsměv).
Když jste říkal, že trénujete žáčky, o trenérské licenci neuvažujete?Zatím jsem nad tím nepřemýšlel, i když mě to s nimi baví. Ale je toho dost, práce, do toho svoje tréninky a doma mám tři děti. Ten nejmladší sotva chodí a už kope do míče, dcerka bude chtít dělat něco jiného… Uvidím, jak budu stíhat. Zcela to nezavrhuju, možná až jednou úplně skončím. Zatím chci ještě hrát.
Máte představu, do čeho jdete? Jakou má česká divize úroveň?
Když jsem hrál landesligu v Neukirchenu, v přípravě jsme mívali Klatovy a poráželi jsme je, i když to bývalo vyrovnané. Takže bych řekl, že divize je s landesligou výkonnostně srovnatelná.
Petřín v ní byl loni třetí, může pomýšlet na postup do ČFL?
Úplně se tady o tom nemluví a myslím, že je to tak správně. Spíš to chce jít krok po kroku.
