Kliknutím zvětšíteJe Praha pro filmaře výhodou, nebo už spíše naopak?
Jako herec ji moc rád nemám. V exteriérech můžeme být společně se štábem, oddělit se od ostatního života a víc se ponořit do filmu. Ale vlastně ani jako režisér. Vnímám velkou řadu omezení. Potřebujete určité lokace a dělat zábory, ty jsou ale strašlivě drahé. Z hlediska pohodlného natáčení jsou pro mě lepší středně velká města jako Litoměřice, Olomouc nebo České Budějovice.
Týká se to i vašeho aktuálního filmu Vlny z rozhlasového prostředí, který chystáte v Praze?
Ano. Je to dobovka ze 60. let a sehnat adekvátní lokace je fuška. Hlavně takové, v nichž byste mohla využít celý natáčecí den. Což už skoro nejde. Zajímavé je ale hledání starých budov, kde sídlí nebo sídlily rozhlasové instituce a sály. Někam přijdete a zkoumáte věci, o kterých netušíte, k čemu byly. Pak dorazí starý pán a řekne: Jó, tímhle se svolávali lidi. Systém pěti světýlek na sto zaměstnanců. Představte si, že každý měl svou světelnou kombinaci! Neuvěřitelné. Nějak to bliklo a vy jste věděla, že jste to vy. Nebo výtah s vanou, který vozil oběd. Tyhle věci mě baví.
Jak moc zdražily nájmy a lokace po pandemii?
Pro mě to zajišťují jiní lidé, přesně vám to nepovím. Obávám se ale, že nahoru šlo všechno. Děsím se, že až rozsvítíme, bude cena čtyřikrát vyšší než bývala. To je pro filmaře ukrutný výdaj. Totéž služby, catering, jízdy autem. Z rozpočtu osmdesáti milionů máte jak mávnutím proutku padesát šedesát. Naštěstí mám skvělý tým včetně architekta Petra Kunce, jsou to profíci, kteří vědí, jak využít co nejekonomičtěji alespoň lokace.
Jste původem z Budějovic, ale nějaký čas už v Praze žijete. Jak často se vám stává, že objevíte nějaké nové místo?
Dost často. Nejen pro účely natáčení, ale i sám pro sebe. Mám tyhle okamžiky rád. Nedávno jsem třeba objevil splav v Tróji, který jsem neznal. Trochu jsem při běhání v Holešovicích zabloudil a najednou jsem se ocitl u řeky a tam splav. Ve stejné čtvrti jsem taky našel u Zemědělského muzea starou dřevěnou budovu, které jsem si dřív nikdy nevšiml, i když tudy chodívám. Opuštěná, jak z jiných časů. Trochu jako stará školka. Nebo Albertov. I tam jsou zajímavá místa a zákoutí, kde jsem udělal několik objevů.
Objevují vám Prahu i filmy?
Určitě. Osobně objevuju maximálně bistra jako Manifesto. Ale spoustu hezkých míst jsem poznal právě díky filmu. Třeba Děti noci, které jsme točili s Marthou Issovou a Honzou Dolanským v Karlíně. Byl jsem v té době v Praze krátce a díky filmu Michaely Pavlátové jsem objevil kouzlo téhle čtvrti. To ještě nebyl Karlín tak moderní. Například industriální ostrov kousek od Štvanice nebo přístav a noční podniky. Ještě zajímavější byl ale Gympl.
Děti noci v karlínských kulisách
Čím?
Byly to hlavně noční střechy a obecně všechno o dost divočejší než Děti noci – ty trochu matou svým názvem. Já si na Gymplu připadal skoro jako ve Stínadlech, takovou ponurost a punc dobrodružství to občas mělo. Točili jsme na Smíchově, Chodově i v Nuslích, v drtivé míře v noci, byla to občas až tajemná místa. A objevil jsem Cross Club, fascinující místo stvořené z různých železných věcí a součástek, tak zvláštně to tam žilo. Do té doby jsem nic podobného neviděl. Dnes je z toho už trochu doupě a nebudí to tolik údiv, ale tehdy jsem z toho byl hodně paf. Je pravda, že tenhle film mi byl blízký i proto, že mi připomněl dětská léta. I já jsem chodil na osmiletý gympl a měl během prvních čtyř let čtyři podmínečná vyloučení. Prostě divočina.
Když chodíte Prahou, jste ještě schopný vnímat ji jako běžný člověk? Nebo trpíte profesionální úchylkou, kdy si říkáte: tohle a tohle by se mi hodilo jako lokace?
Jak kdy. Podle fáze, v jaké zrovna jsem. Dokážu být jen tulák městem a mám to rád. Když jsem ale před natáčením, je to ta úchylka, o které mluvíte. Jako teď, kdy se schyluje k natáčení Vln, což vypukne za sedm měsíců. Courám městem, zastavuju se skoro u každého místa a uvažuju, co všechno by se tu dalo natočit. To je pak opravdu stihomam. Ještě horší to bylo u filmu Na střeše, což byl vyloženě pražský příběh.
Jak ta posedlost vypadala?
Měli jsme tam třeba úvod s tramvajemi, hodně neobvyklé záběry, z nich jsem úplně šílel. Na průjezdy se dá dívat z různých míst a úhlů pohledu. Nakonec to samozřejmě ve filmu není, záběry padly za oběť kratší stopáži ve střižně. Tak to bývá. Ale ta mánie s hledáním zajímavých pohledů na městskou dopravu byla intenzívní.
Jak se jako obyvatel Prahy na její urbanistický vývoj díváte?
To jsou dvě různé věci. Mám radost z kultivování mnohých míst, kaváren, dvorků a proluk. Ale jako filmař trpím. Třeba z plastových oken na starém krásném domě. Já se na něj nejsem schopen dívat. Považuju to za barbarství. Šílím taky z nejrůznějších radikálních úprav – jako třeba teď Radosti u Pavláku. Zmizí tam nádherný starý dům se vším všudy. To samé palác Orco, unikátní stavba, teď je z ní úplně bezpohlavní budova. Tohle mě bolí vlastně i jako Pražana.
4
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
