Kliknutím zvětšíte„Už se nebojíme o život,“ oddechla si Veronika. Rodina získala základní ošacení ze sbírky v zooparku, syn má za sebou první dny v české škole a ona si hledá práci jako dělnice. Za tuto příležitost je ráda, přestože se dosud živila jako tlumočnice z anglického a ruského jazyka. „Myslím ale na muže, na naše příbuzné a přátele, kteří zůstali. Na to, jak teď vypadají naše domovy a město,“ dodala s viditelnými obavami.
Život v Charkově se změnil v černou můru 24. února, kdy zemi napadla vojska Ruské federace. „Probudily nás rány těžké artilerie. Kolem Charkova, který je třicet kilometrů od hranic s Ruskem, vede okružní cesta. Po ní se pohybovala těžká technika a místo, kde bydlíme – sídliště Saltovka, bylo první na ráně,“ popsala paní Lydia. „V podstatě se stalo prvním epicentrem bojů,“ doplnila.
S vnukem a snachou se stejně jako sousedé ukryli ve sklepích paneláku. Strávili tam pět dní. Rusové ale útoky stupňovali. „Výstřely byly častější, k večeru létaly tryskáče a bomby padaly hlava nehlava. Zasáhly dům, kde bydlí Veronika s Vadimem,“ vylíčila babička. Její snachu při útocích zasáhla střepina, která pronikla tkání pod klíční kostí. Během útoku ji záchranka převážela na ošetření do nemocnice.
Další čtyři dny všichni tři strávili ve školním krytu. Prostor byl ale přeplněný, lidé se museli pohybovat ve tmě, a navíc sílila obava, že Rusové školu vybombardují. Proto se při první příležitosti nechali přepravit evakuačním autobusem na nádraží. Další putování zabralo čtyři dny. Většinou se odehrávalo v přeplněných vlacích a s neplánovanými zastávkami, kdy museli spát někde na nádraží.
Těžkým úkolem bylo vybrat ten „správný“ hraniční přechod. Na řadě z nich byly i třicetikilometrové fronty, které by babička Lydia kvůli nemocným nohám neustála. Podařilo se nakonec najít vhodný na pomezí Slovenska a Ukrajiny. Jakmile společně přešli hranici, dostavila se úleva.
„Po tom, co jsme zažili v krytu, jsme se cítili jako v ráji. Dostali jsme horký čaj, mohli se posadit do stanu, nabít si mobil, abychom mohli zavolat rodině,“ vylíčila Lydia.
Pomoc rodiny i dosud cizích Chomutovanů
Takřka s každým krokem jim při útěku pomáhala Lydiina dcera Taťána, která žije a pracuje v Chomutově. Byla s nimi ve spojení, sledovala zprávy a naváděla je k hranicím, když byli ztracení. Podpořil je také okruh donedávna cizích lidí.
„Libor Houdek z Chomutova byl na příjmu i v noci, aby mou rodinu mohl vyzvednout na hranici s Ukrajinou. Chci mu za to nesmírně poděkovat. Stejně tak i paní doktorce Kindlové, jejímu muži a rodinám, které nám pomohly s materiální a další pomocí,“ vzkázala Taťána. „Celý národ se k situaci postavil velice dobře, jsem za tuto pomoc vděčná,“ dodala v slzách. V Charkově ale stále zůstává řada příbuzných včetně bratra Taťány. Po celou dobu zůstává v metru. Za války slouží jako kryt civilní obrany a on byl mobilizovaný jako jeho pracovník.
„Popsal mi, jak to v něm vypadá děsivě. Na každé stanici spí vedle sebe děti, ženy, starci. Frontu na záchod stojí třeba sto padesát lidí,“ popsala Taťána. „Učitelé se snaží zabavit děti, aby přišly na jiné myšlenky. Když mají vyjít ven, přepadají je hysterické záchvaty, protože se bojí, že je nahoře zabijí. Metro je teď jejich druhým domovem,“ ilustrovala situaci. Jídlo lidé čerpají z humanitárních zásilek. Jsou mezi nimi například i horalky a české trvanlivé jídlo.
Prchala už před Němci
Rodina, které se podařilo dostat do Chomutova, zatím pobývá u Taťány a shání byt, aby měla soukromí. Netuší, jak to jednou bude s návratem do rodného města, protože je jeho infrastruktura vážně narušená.
Evakuaci z Charkova zažila babička Lydia už podruhé. Narodila se tam v roce 1943, když byl okupovaný německou armádou a město ze sedmdesáti procent zničené. Tehdy přišlo vysvobození ze strany Rusů. Dnes jsou to oni, kdo útočí a nešetří civilisty.
4
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
