Navržením většiny plzeňských interiérů projektovaných jedním z otců moderní architektury, Adolfem Loosem, prakticky zachránila tento poklad světové architektury, jímž se Plzeň právem pyšní, před zničením. Tím, že tyto interiéry v 60. letech osobně navštívila a zdokumentovala (měla možnost osobně hovořit nebo korespondovat i s některými Loosovými klienty nebo jejich příbuznými, byla v živém kontaktu i s některými Loosovými osobními přáteli, jako malířem Oskarem Kokoschkou, apod.), měla možnost unikát svého druhu podrobně představit v 70. letech minulého století svobodnému světu článkem „Pilsner Wohnungen von Adolf Loos“, publikovaným již v emigraci.

Zde mohla konečně získat vysněný doktorský titul v oboru dějin umění a etablovat se jako významná odbornice na secesní nábytek i dějiny architektury. Připomínána bývá i její průlomová práce o Loosově vile Karma ve švýcarském Montreaux. Během emigrace nezištně pomáhala celé řadě kunsthistoriků a studentů z komunistického Československa. Po sametové revoluci se podílela například i na význanmném výstavním projektu představujícím dílo Masarykova „dvorního architekta“, Slovince světového věhlasu Jože Plečnika. Ačkoliv byla významnou a uznávanou odbornicí, nikam se nedrala, nebila se v prsa, a tak její zásluhy zůstávají patrné zejména mezi pamětníky v řadách odborné veřejnosti.

Život Věry Běhalové významně ovlivnila i její účast na protikomunistickém odboji. Jako studentka vyhozená po Vítězném únoru a následných čistkách z vysoké školy (studium dějin umění na UK v Praze) i věřící katolička pomáhala přes své kontakty na francouzské ambasádě (kde působila jako vychovatelka a telefonistka) zprostředkovat spojení mezi perzekuovanými českými katolickými kněžími (požádala ji o to její profesorka Růžena Vacková, jejíž osud je dnes známější) a redakcemi Svobodoné Evropy a Radia Vatikán, aby svět mohl být informován o skutečné situaci katolické církve v tehdejším Českoskoslovensku po změně politického režimu.

Po prozrazení celé akce byla vyšetřována Státní bezpečností a v rámci zinscenovaného procesu byla odsouzena na sedm let za špionáž a velezradu. Padesátá léta strávila jako mladá dívka se zdravotními problémy v nejhorších lágrech té doby. Během internace ve slovenské ženské věznici v Želiezovcích v důsledku těžkých polních prací dokonce na čas ochrnula.

Za politické oblevy ve druhé polovině 60. let po řadě podřadných prací (např. výtahářka v obchodním domě, práci pro družstvo invalidů, apod.) mohla konečně pracovat v oboru, po kterém toužila už od studia na střední škole. V Plzni, která byla na okraji zájmu sil, které by mohly Věře Běhalové znemožnit práci např. v nějaké významné pražské kulturní instituci, pracovala pro tehdejší středisko památkové péče (předchůdce dnešního plzeňského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu). V rámci své práce probádala plzeňské interiéry od Adolfa Loose a zpracovala k nim karty, u většiny z nich dotáhla také jejich památkovou ochranu.

To je prakticky zachránilo před zničením, protože před rokem 1989 byl Adolf Loos vnímán v československém prostředí jako „buržoazní architekt“ a bádání o něm probíhalo nezřídka téměř v poloilegalitě. Např. Brummelův dům na Husově třídě 58 měl dokonce ustoupit připravovanému plzeňskému autobusovému nádraží a podařilo se jej zachránit prakticky zázrakem. Zájem o Loosovo dílo a jeho zachování u nás datujeme až od 90. let 20. století (svět začal objevovat Loose výrazně dříve, prakticky již v obodobí po 2. světové válce). Věra Běhalová tak položila nepominutelné základy Loosovského bádání v Plzni, na kterých dnes staví každý další badatel na tomto poli.

Minulost politické vězeňkyně a obavy, aby se po roce 1968 neocitla opět ve vězení, které pro ni jako pro zdravotně postiženou bylo nesmírně krutou zkušeností, přimělo Věru Běhalovou k emigraci. Ve Vídni mohla dokončit doktorská studia, bádat dál v oblasti dějin architektury i historického nábytku, publikovat.

Osudy Věry Běhalové jako politické vězeňkyně nepřekonatelně a detailně zpracoval historik Slezského muzea v Opavě, pan Kamil Rodan.

Věra Běhalová zemřela 6. ledna 2010 ve Vídni, pochovaná je v Prostějově. 

David Růžička