Rodačce z Plzně vyšla první báseň už v roce 1947, od té doby přispívala příležitostně do řady novin a časopisů. Stala se členkou literární skupiny Červen 63. V roce 1966 jí vyšla prvotina Neklid (pod tehdejším jménem Karla Papežová). Po politických prověrkách se dostala na seznam nežádoucích autorů a na více než dvacet let ztratila možnost knižně publikovat. Do oficiální literatury se mohla vrátit až po roce 1989, od té doby jí vyšlo přes 30 básnických sbírek a několik próz. Ve spolupráci s výtvarníky byly její básně vydány také v podobě bibliofilií.

Svými texty přispěla do řady sborníků a almanachů. Poezie Karly Erbové byla přeložena do němčiny, polštiny, lužické srbštiny, francouzštiny, bulharštiny, esperanta a italštiny. V 90. letech spolupracovala s rozhlasem a jako externí redaktorka připravila více než 250 příspěvků pro Rádio Svobodná Evropa. V letech 1995–1997 byla předsedkyní Společnosti Národní knihovny České republiky. Byla členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, Umělecké besedy a Střediska západočeských spisovatelů.

Za své dílo obdržela řadu ocenění, například Cenu města Plzně (1995), Cenu Jana Zahradníčka (1999), Cenu Bohumila Polana (2003, 2006, 2017, 2019). Naposledy Artis Bohemiae Amicis (2023) za šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i v zahraničí. Byť se v roce 1984 přestěhovala do Prahy, srdcem zůstala v Plzni. Po změně režimu se účastnila mnoha literárních čtení po celé republice, západočeskou metropoli nevyjímaje.

V Městské knihovně v Plzni také oslavila v dubnu loňského roku devadesátiny, jak jinak než poezií, čtením z výboru své celoživotní tvorby, který nazvala Pití Sokratovo.

Příspěvek zaslal Vojtěch Kemenny. Děkujeme.