Už je to rok, co byla na scénu uvedena hra s názvem Covid 19. Hlediště byla zrušena, všichni stojíme na divadelních prknech. První dějství s názvem Nasaď si roušku jsme odehráli loni na jaře. Herci jsme byli my sami, v hlavních rolích lékaři a všichni pracovníci z tzv. první linie. Nejdůležitější kulisy byly naše domovy, nemocnice, testovací místa, stojany s dezinfekcí… Povinnou součástí kostýmů byly roušky a vše, co zakrývalo dýchací cesty. Strach, obavy a nejistá budoucnost, ano tyto pocity ovládly populaci. Na druhou stranu jsem nikdy dřív nebyla svědkem takové solidarity, jakou jsme zažili právě v jarních měsících loňského roku. Přišli jsme o věci, které jsme brali za samozřejmé, zavřely se školy, restaurace, divadla, sportovní areály a s výjimkou nezbytně nutných i obchody. Spousta lidí přišla o práci, děti o klasické vzdělávání a všichni o možnost setkávání se s přáteli. Ale byli jsme v tom všichni společně, všichni jsme stáli na jevišti a koukali do tmy. Nezalekli jsme se a začali jsme bojovat. Velké prázdniny se blížily a počet nakažených začal klesat. Mysleli jsme si, že jsme úspěšně odehráli tuto nehezkou hru.

Opak byl pravdou. Po téměř normálních dvou měsících volna se opět v záři reflektorů objevuje Koronavirus. Začátkem září vstupujeme do druhého dějství s názvem Tu roušku si nesundavej. Vše zůstává při starém. Opět vyrážíme do boje. S blížícími se Vánocemi stoupá stres a síla dochází. Někteří to už asi vzdali a odešli do zákulisí. Vraťte se prosím, my to bez vás nedohrajeme! Vánoční atmosféru připomínají akorát světýlka a vůně cukroví, která se line z trouby.

Na prknech, co znamenají svět, už bohužel opět září Covid. Vstupujeme do třetího dějství s názvem Tu roušku si nesundavej II. Úsměvy na tvářích mizí neskutečnou rychlostí. Hlavní hrdinové hrají z posledních sil a i nám, komparzistům, je jasné, že takhle se derniéry nedočkáme. Zakrajujeme se do dortu, do slávy je však daleko. Hrajeme už rok a konec v nedohlednu.

Na řadu přichází čtvrté dějství, tentokrát s názvem Sundej roušky a vezmi si respirátor. Jak už z názvu vyplývá, respirátor se stal nedílnou součástí kostýmů. Děj se odehrává v okresech, vlastně jen na území obcí. Odpadají další z nás. Naše nervy jsou kousek od prasknutí a zásoby energie svítí červenou kontrolkou.

Kdy se dočkáme derniéry, nikdo neví. Jediné co víme, že scénář píšeme my sami. Tak pojďme ještě všichni vystoupat na jeviště a hrát z plných sil, přece nenapíšeme tragédii. V tom sále se jednou rozsvítí a zazní potlesk. Jak zasloužený? To se ještě uvidí…

Kateřina Levorová, studentka SPŠ strojnické a SOŠ profesora Švejcara v Plzni