Už jako malá jsem ráda jezdila na výlety a když jsem se chystala na dovolenou s rodiči, začínala jsem se balit týden dopředu. Líbilo se mi vytáhnout kufr ze skříně a skládat si do něj věci.

Moje první delší cesta byla do USA, ještě při studiu na vysoké škole. Klasický čtyřměsíční program pro studenty. Před mým odjezdem jsem si nedovedla představit jaké to asi bude jezdit po San Franciscu, nebo se koupat na pláži v Miami. Amerika pro mě byla tak strašně daleko, že jsem si myslela, že tam opravdu musí být tráva zelenější. Když jsem se pak procházela po New Yorku, v duchu jsem si říkala: a teď jsem tady. Já Markéta Horová ze Žinkov se procházím městem, které nikdy nespí a nic převratného se neděje.

V tu chvíli se opravdu nic nedělo, ale tenhle moment mi do hlavy nasadil brouka. Kam nyní?, ptala jsem se sama sebe. Stejně jako v New Yorku se mohu procházet kdekoliv na světě. Přišla jsem s nápadem, že pojedu pracovat do Anglie. Ještě teď slyším mojí maminku, jak se nad mým nápadem pozastavuje a říká, že je to tak směšně blízko, že nemá cenu vůbec někam jezdit. Díky téhle větě se mi v hlavě roztočil glóbus a myšlenky padly na Austrálii. To je snad dostatečně daleko, říkala jsem si. Devítiměsíční studijní pobyt utekl jako voda. Žila jsem v malém městečku Cairns, které se nachází na severu Austrálie. Procestovala jsem celé východní pobřeží až do Melbourne a také oblast kolem Uluru. Od klokanů to bylo už jen "kousek" na Nový Zéland, kde jsem cestovala tři týdny.

Po těchto cestovatelských zkušenostech jsem se vrátila zpět do Čech a nastoupila jsem do pracovního procesu. Následně jsem si už několikaměsíční pobyty dovolit nemohla, ale vyrazila jsem alespoň na třítýdenní dovolenou po Japonsku. I když mě menší výlety po Evropě bavily, pořád mě ještě něco táhlo ven. Kam teď? Znělo mi v hlavě. Musela jsem vybírat země, které by mi udělily pracovní povolení, aniž bych byla student a nevadilo by jim, že už nejsem nejmladší. Přeci jen mi táhlo na třicet. Rozhodla jsem se pro Kanadu. Doufala jsem, že je to dostatečně daleká země, aby to prošlo i u mamky.

Usmálo se na mě štěstí a bylo mi uděleno pracovní vízum na jeden rok. Jaké město si vybrat? Přiznám se, že jsem si nedělala žádný velký průzkum a rozhodla jsem se pro Vancouver. Představovala jsem si, že mě čekají vysoké sněhové závěje a teploty hluboko pod bodem mrazu. Až když jsem začala hledat informace o městě, zjistila jsem, že zima je mírná, ale za to vydatně prší. Pro jistotu jsem si stejně zabalila teplé oblečení, jako kdybych jela na severní pól.

Z původně plánovaného roku se staly roky čtyři a já získala povolení k trvalému pobytu v této krásné zemi, kde stále žiji. Během těchto let jsem poznávala nejen okolí Vancouveru a Britskou Kolumbii, ale třeba i Albertu a Yukon. Kromě Kanady jsem vycestovala dvakrát na Havajské ostrovy a několikrát do USA.

close Vancouver z vyhlídkového letadla. info Zdroj: archiv Markéty Horové zoom_in Vancouver z vyhlídkového letadla.

Už při pobytu u protinožců jsem jednou měsíčně zaznamenávala svoje zážitky a pokračovala jsem v tom i v Kanadě. Jsem moc ráda, že mohu pravidelně přispívat do Žinkovského zpravodaje a díky tomu mám své cesty zdokumentované. Někdy píšu o kempování v kanadských lesích, výšlapu s krásnými výhledy nebo jen postřehy z běžného života ve Vancouveru. V současné době, kdy je hlavním tématem Covid-19, sleduji, jaké jsou rozdíly mezi Kanadou a Českou republikou.

Pevně věřím, že bude brzy lépe a svět bude lepší, protože si budeme všeho víc vážit. Až se budu zase jednou procházet v cizí zemi, nebudu to brát jako samozřejmost.

Markéta Horová