Letos je to rovných 70 let, od doby, kdy začala působit v Divadle J. K. Tyla a přes třicet let (1950 až 1983) sledovala hledáčkem svého objektivu herce, tanečníky i zpěváky, aby vždy mistrně postihla duch představení i charakter postav. „Co je pro mne divadelní fotografie? Pro plzeňské divadelní revue v roce 1983 Věra Caltová uvedla. Cituji: Záznam prchavosti divadelního okamžiku, takže není určen k zániku. Zůstává s námi, i když paměť lidí už ochabuje, nebo docela selže. Uchovává to, co bylo na jevišti stvořeno pro pár desítek či stovek diváků. A uchovává to pro celé příští generace. Divadelní fotografie je sice dokumentací uměleckého díla, ale má všechny předpoklady k tomu, aby se sama stala uměleckým dílem. Osobitým a neopakovatelným. Myslím, že tak ji ale může dělat jenom ten, kdo divadlo miluje, cítí ho a rozumí mu. Tak nějak mi to před léty jako nezkušené začátečnici říkal i můj učitel Miroslav Hák. A tak si člověk musí jen ustavičně uvědomovat, co všechno tomu svému poslání vlastně zůstává dlužen. Proto, že to praxe často ani nevyžaduje, nebo že už se někdy nedostává sil“. Tuto neobyčejně skromnou, laskavou a vlídnou ženy jsem poznala v pozdním věku, kdy jí pro fotografování zbývalo už jen málo sil. A tak zcela výjimečně, avšak stále s příznačným zanícením, uchopila svoji milovanou Prakticu, aby si dopřála onen magický zvuk zmáčknutí spouště a pořídila jeden ze svých jedinečných snímků.

Eva Hubatová