Zkřížená kladiva, kahan, vysoké pece… To jsou motivy zdobící možná nenápadně vestibul plzeňského hlavního nádraží. Doplňují socialisticko-realistické lunety Milana Halašky. Cestu k této výzdobě otevřelo bombardování Plzně v závěru druhé světové války.

Po válce vstávala z trosek také monumentální budova plzeňského hlavního nádraží, slavnostně otevřená v roce 1907. Neorenesanční stavba opatřená secesními ozdobami tvořila bránu i majestátní dominantu průmyslové metropole západních Čech. Ničivý noční nálet RAF ze 17. dubna 1945, který poškodil i nádražní budovu, patřil k těm nejničivějším i nejtragičtějším, jaké Plzeň zažila. Kromě splnění cíle mise, zničení železničního uzlu a nákladového nádraží, akce rozvrátila život města, ve kterém bylo zabito kolem 700 civilistů. Výbuch jedné pumy dokonce posunul stošedesátitunovou želežnou konstrukcí nádražní haly o patnáct centimetrů. Z někdejší historické výzdoby interiéru tak zůstal jen zlomek. Štukové secesní znaky města či okřídlená hlava Merkura, jednoho ze symbolů moderní dopravy z počátku minulého století, shlížejí na cestující i dnes. S touto nejstarší etapou výzdoby nádražní haly jsou spojena jména autorů známých z výdoby i jiných plzeňských budov: Emil Holub, Josef Bosáček a Otokar Walter starší.

Po roce 1948, kdy se země vydala směrem k budování socialistické společnosti podle sovětského vzoru převládly i nové tendence v oficiálním umění. Tomu měla odpovídat také aktualizovaná výzdoba. Reliéfy v nádražní hale vytvořili plzeňský keramik Jaroslav Votlučka a rokycanský sochař Václav Koukolíček v roce 1953. Vidíme zde motivy železničářské jako okřídlené kolo, továrnu s vysokými pecemi, hornický kahan s překřízenými kladivy, ozubené kolo pod kovadlinou na níž leží kleště, kladivo a velký klíč na matice, vše ověnčeno vavřínem, pivovarskou bránu a snopy obilí s kukuřicí, makovicemi a květem slunečnice, nechybí džbán a chléb. Dělníci, rolníci, horníci, zaměstnanci pivovaru… zkrátka pracující. Ti všichni procházeli nádražím při cestách do zaměstnání, domů nebo na rekreaci. Připomeňme, že od 50. let až do období krátce po sametové revoluci hlavní nádraží v Plzni neslo jméno tzv. prvního československého dělnického prezidenta - Klementa Gottwalda.

Nejméně nápadným doplňkem socialisticko-realistické výzdoby haly jsou velká okna hlavního průčelí. Lidé je často téměř ani nezaregistrují. Rozměrná skla nesou motivy slovanských lipových lístků, plzeňského městského znaku či okřídleného železničního kola od rodáka z Plánice - Vladimíra Levory. Ten však působil většinu života v Klatovech. Podařilo se mu také vybudovat na hradě Klenová výtvarnou galerii, jejímž byl prvním ředitelem. Rád maloval šumavské a klatovské motivy. Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech mu připravila v roce 2020 velkou retrospektivní výstavu u k příležitosti 100. výročí od jeho narození. Několik Klatovských domů z 50. let zdobí také Levorova podobně řešená skla, představující domovní znamení. V Plzni se podílel třeba na restaurování sgrafit na plzeňské radnici.

Život se s Vladimírem Levorou ovšem nijak nemazlil. Před fašistickou okupací utekl do Volyně na Ukrajině. Byl však udán a skončil v gulagu. Z něj se dostal až jako voják Svobodovy československé armády. Pomáhal obsluhovat těžký kulomet. V bojích byl raněn a skončil jako válečný invalida. Když na konci 50. let vydal knihu "Ze Stalinských gulagů do Československého vojska", sebrala ho státní bezpečnost a dostal osmnáct měsíců natvrdo. Další kniha - "Tak zase to taková sranda nebyla" již nevyšla.

David Růžička