Výrazně a přesně jej charakterizoval při vernisáži jeho dlouholetý kamarád Čestmír Kunz a mimo jiné řekl: „Zpracované náměty odrážejí jím viděný svět – to je především příroda a lidé, kteří mu vstoupili do života, jeho přítel Luboš Hruška nebo portrétovaný Miroslav Horníček, Jan Werich. Hlavně ale krajiny a příběhy Pepova osobního a rodinného života. Třeba v tomto čase to byly vzpomínky na osvobození Plzně americkou armádou. Kdybychom postavili jeho obrazy vedle sebe, on by nám z nich zcela jistě mohl číst o svém životě a vyprávěl by rád, tak, jak to on dobře umí – v souvislostech a zeširoka, vždyť vše souvisí se vším“. Na závěr povídání o autorovi se vyznal: „Znám Pepu už hezkou řádku let, kromě přátelství nás spojuje i láska k přírodě a lidem. Rozumím tomu, proč maluje, co maluje i jak maluje.“

Josef Černý se ve svých obrazech vrací na místa dovolených v cizích krajích, Chorvatsku či Francii. Nabízí svůj pohled na Plzeň, ať již se jedná o široké třídy plné života nebo ztichlá městská zákoutí. Projevuje se, jak již bylo řečeno, jako výrazný portrétista, Zdeněk Troška jen jen promluvit, u obrazu Karla Gotta podvědomě v uších znějí jeho melodie. Část výstavy patří Pepově životní lásce, Šumavě, místům v okolí jeho chalupy v Dlouhé Vsi, ale také řece Vydře, okolí Hamerského potoka, Modravy, Kvildy.

„Velice rád vystavuji tady ve vědecké knihovně, nebudu počítat kolikátá výstava to je, troufnu si říci že prostě vědecká knihovna je taková moje „domovská scéna“,“ taková byla autorova „závěrečná“ slova. Výstavu Josefa Černého mají návštěvníci možnost zhlédnout do konce června.