Poezie Jana Skácela vyrůstá z tradičních hodnot, ze starých lidských ctností, zdůrazňuje čistotu a opravdovost ducha, dožaduje se mravnosti a podle ní hodnotí svět. Jeho verše nás stále fascinují nejen důvěrným zázemím rodné moravské krajiny, ale také hořkým vědomím osamělosti (sb. Krajem táhne prašivec). Někdy jen jediný básníkův verš nám může otevřít pomyslnou skříňku s poklady. “Nikdy se nedostanu tam, kam přesahuje v červencové noci strom.“ Každé slovo v jeho básních je naprosto nezaměnitelné, neboť za ním stojí odpovědnost k vlastní tvorbě, k poezii i jejím čtenářům a v neposlední řadě i k sobě samému.
„Pomalu přivykám si na ticho a vůně. Dovedu z bláta zvednout peříčko a zas je nezahodit."
Střípky veršů, posbíraných z několika jeho básní, začínají dýchat. Básník nám v nich prozrazuje něco o svém myšlení i smýšlení a říká ještě něco navíc. Je v tom láska k člověku i k naší mateřštině. Připomenu zde alespoň jeho esej, jímž doprovodil sbírku Svlékání hadů Oldřicha Mikuláška nebo výbor z díla K. J. Erbena Mateřídoušky, k němuž napsal úvod.
Autor sloupků i malých recenzí
Za pozornost stojí rovněž jeho drobné prózy, sloupky a malé recenze, které vyšly pod názvem Třináctý černý kůň a Jedenáctý bílý kůň, stejně jako výbor z jeho básnického díla nazvaný Květy z nahořklého dřeva.
Nemohu zde přirozeně vypočítávat všechny stránky básníkova umění. Působil jako kulturní redaktor brněnské Rovnosti, byl šéfredaktorem revue Host do domu. Psal poezii v mnohém inspirovanou moravským folklórem. Ale vy si přečtěte některou z jeho básnických sbírek počínaje první sbírkou Kolik příležitostí má růže, přes Hodinu mezi psem a vlkem, Smuténku, Metličky, Dávné proso až po poslední sbírku, nazvanou příznačně Kdo pije potmě víno.
Ve všech zůstal nezaměnitelně svůj stálostí, jakousi mužnou cudností, ale i svou životní moudrostí. A protože od narození básníka tiché a zamyšlené poezie uplyne příští rok sto let, berte výše uvedené řádky jako malou vděčnou čtenářskou vzpomínku.
Ivan Nikl
