Bolevec, aby se vědělo, nereprezentuje v očích svých krajanů pouze specifický výřez z plzeňského katastru. Kdepak. Znamená něco víc. Samostatné město? Něco mnohem víc. Nezávislý stát? Něco mnohem, ale věru o dost víc. Necháte se poddat? Dobrá, označme ho pracovně za Autonomní kosmos. Nejspíš usoudíte, že autorovi, boleveckým, vám, potažmo všem přeskočilo. Věci přítomné jeví-li se nelogické, pak jen do momentu připočtení věcí minulých. Bolevec původně podle práva vpravdě samostatný byl. Do roku 1942, kdy byl přirosten k tělu města. Stalo se tak v rámci megalomanského urbanistického projektu, jemuž lokální a mocná pivovarská lobby „dojednala“ oficiální název Velká Plzeň. Proč se tak stalo, jsem od pamětníků nevyzvěděl. Musím tudíž uplatnit znalost základních historických a místopisných souvislostí. Takže: v roce 1942 se schylovalo ke klíčově bitvě druhé světové války – u Stalingradu. Stalingradskou oblastí protékala řeka Volha, z čehož pramení nynější označení Volgograd. A Bolevec dávní kartografové do map zapisovali coby Volevec. Nemohu si věc vyložit jinak: Bolevec/Volevec připojila k Velké Plzni německá okupační správa za účelem zintenzivnění taktických příprav před osudovým střetem. U Stalingradu wehrmacht, jak známo, prohrál. Bolevec Plzni, jak známo, zůstal. Válka je krutá dáma…

Válečná vřava pominula. Že jejich supervíska je vlastně Plzeň, boleveckým sedlákům stále neoznámili. Za války patrně ze strachu z vyvolání selských bouří. Když užuž se nesamostatnost Bolevce v únoru 1948 chystali na bolevecké návsi manifestovat plzeňští redaktoři státního rozhlasu, nastala komunistická totalita a s ní, opět, strach ze selských bouří. Řada boleveckých vlivem tohoto prožila většinu života se statusem Plzeňáků, aniž by něco podobného do smrti smrťoucí vůbec tušila. Komunistický režim předpokládal, že Bolevec poplzeňští evoluční cestou skrze postupnou výstavbu sídlišť a „dovoz“ jejich nájemníků z různých periférií bývalého Československa. Past nesklapla. Naopak. Nezdolná menšina boleveckých sedláků strhla pasivní konzumní masu čerstvě příchozích.

Příklad: onehdá jsem na boleveckém sídlišti Košutka navštívil měšťansky zdánlivě vyhlížející rodinu v panelovém bytě 3+1. Žena mne pohostila koláči se slovy: „Dejte si, vašnosto. Povidla jsou ze švestek, co se loni urodily.“ Následně si přisedl její muž a navázal: „Toto paňmáma zasejc upekla! Bude nejčko pršet. To byste nám moh, kmocháčku, pomoct obrátit seno.“ Pro dokreslení srozumitelnosti výjevu dodávám, že žena učila v mateřské škole a muž vydělával na vezdejší chléb jakožto technický specialista v průmyslovém komplexu…

Mám-li vyzdvihnout boleveckou přednost mému srdci nejcennější, pak tedy národní obrození. Tento fenomén, ve zbytku Čech po staletí uzavřený, v Bolevci nedosáhl zdaleka vrcholu. Každý občan Bolevce, jenž si zakládá na pověsti „mezi svejma“, si doma vydržuje boleveckého národního básníka. Také proto jsem v Bolevci prožil sladkých pár let, než se místní šafář nedopatřením dopátral, že svou práci na epochálním eposu situovaném do prostředí hráze Velkého Boleveckého rybníka nejen, že protahuji, ale kvůli mrzce pragmatickému důvodu v podstatě předstírám. Od výše popsaného skandálu Bolevec z prozíravosti navštěvuji leda v rafinovaném přestrojení. Naposledy za podomního prodejce opratí.

Padlo tady: Velký Bolevecký rybník. Čili Bolevák… Až vám Bolevečan vyloží, že řeč je o největším rybníku Plzeňska, využijte hbitě svého práva mlčet a nebrblejte rozumbradovské: „Na Plzeňsku asi, ale v Plzeňském kraji má podle Wikipedie celkově největší rozlohu Kovčínský rybník na Klatovsku.“ Vězte, že tvůrce příslušného encyklopedického hesla vás k zubaři nepoveze.

Vít Procházka, autor je profesí právník, ve volném čase básník