„Není to jen moje výstava, je to historicky první výstava naší malířské rodiny,“ upřesnila Jarka Papežová. „Nazvala jsem ji Barevné dědictví a vidíte tady také olejomalby mojí maminky, Marie Soukupové, které ještě nebyly nikdy vystaveny. A co dalo práce ji k výstavě přesvědčit. Další generaci představuje můj prastrýc Josef Hodl. Z různých soukromých sbírek máme zapůjčené jeho obrazy. To byl, podobně jako moje maminka, hodně výrazný krajinář. A pak, protože byl vášnivý myslivec, tvořil také různá lovecká zátiší,“ dodala k dílům na výstavě.

Marie Soukupová si oblíbila olejomalbu, dělá malé formáty, s každým obrazem si doslova „hraje“, každý tah štětcem má své místo. „Velice ráda hledám náměty v rodných Lužanech, zámek, mlýn, hodně variací poskytuje přeštický chrám, ale i zdejší obyčejná příroda, třeba pohled na ‚Taneček‘. Velice jsem si zamilovala Šumavu, tam ráda jezdím, dívám se kolem sebe. Hlavně, jak se někdy říká, tu dolní Kvildu, Srní, Annín, zajdu na Prášilské jezero,“ popsala svoje oblíbená místa.

„To já mám spíše raději velká plátna, rozmáchlé tahy štětcem. Ale zároveň dokážu tvořit i drobná díla. Každý máme svá témata, ale spojují nás vlčí máky. Ty milujeme všichni. Na výstavě můžete vidět vlčí máky tří generací a jak se vyvíjely v průběhu desetiletí. Tato květina prostupuje tvorbou naší rodiny po generace. I já je mám velice v oblibě, asi je to po mamince a prastrýci. Opakují se na množství mých obrazů, díky nim jsem také nositelkou českého titulu Maková malířka. Vlčí máky jsem vždy obdivovala. Hlavně ty jejich zmuchlané červené sukýnky vlající ve větru. A když jsem si je utrhla, nedonesla jsem ji nikdy domů. Asi právě pro nemožnost si je odnést, uchovat ve váze, jsem si je zamilovala. Prostě rostou jen tam kde chtějí,“ řekla dál Papežová.

Ta nemaluje jen velkoformátové obrazy, dokáže pomalovat i obyčejnou židli. A nejsou to jen oleje, ráda udělá akvarel, používá akrylové barvy, na výstavě představuje i svoji další tvorbu, málo známou tušovou kresbu s koláží, kterou použila na ztvárnění života a díla dekadentního básníka Luise Křikavy pro výstavu asi před pěti roky ve zdejším Domě historie. „Dále jsem vyndala ze šuplíku i tvorbu, se kterou relaxuji. Jsou to takové hodně pracné drobnosti, asabláže, často vyrobené z nalezených či darovaných věcí… Je to třeba miniaturní pokojíček v kufříku nebo kabelka pošívaná stovkami perleťových knoflíků. Vidíte i několik šperků. A kdy jsem začala malovat? Asi v okamžiku, kdy jsem dokázala udržet tužku. Vlastně jsem to viděla všude kolem sebe, tak mi to přišlo přirozené. Můj ateliér je mi domovem, můj domov je mi ateliérem. Nedokážu tyto dva světy od sebe oddělit. Miluji život mezi obrazy, barvami,“ doplnila autorka, která si svoje umělecké útočiště vybudovala ze staré stodoly ve Veselí u Janovic nad Úhlavou. Vývěsní štít tvoří malířská paleta s názvem Ateliér s duší a přes léto jí kvetou na zahradě – no, samozřejmě, vlčí máky. Také tam stojí malá historická maringotka, sloužící jako miniexpozice a pojízdný malířský ateliér. A pro úplnost nutno dodat, že je tady již čtvrtá malířská generace. Talent po své mámě Jarce zdědil i syn Honza. Ten dochází na ‚výtvarku‘ do klatovské ZUŠ. „A co byste mysleli, že namaloval jako první? Samozřejmě. Vlčí máky“

Výstava v přeštickém Domě historie potrvá do 25. února, v sobotu 3. února od 14.00 hodin je připravena autorkou komentovaná prohlídka.