Monumentální památník železničářům, příslušníkům "modré armády", zabitým během nacistické okupace Československa, se objeví před očima každému, kdo vystoupá z vestibulu plzeňského hlavního nádraží vzhůru k čekárnám a příchodům na perony. Text pomníku hlásá: "1939- 1945. Za osvobození vlasti položili život/ za okupace a v květnovném odboji/ železniční zaměstnanci – následuje bronzová deska s výčtem asi 120 jmen ve třech sloupcích – čest jejich památce!“

Žulový podstavec nese mramorový rámec bronzové pamětní desky se jmény padlých. A nad nimi upoutává pohled rozměrná nástěnná malba v hnědých tónech. Postavy a motivy jsou načrtnuty černou linkou.

I když pojetím dílo odpovídá stylu socialistického realismu, jak si to žádala doba vzniku, konec 50. let 20. století, autoři - Pavel Maur a Břetislav Holakovský - se dovedně a důsledně vyhnuli zobrazení jakéhokoliv komunistického symbolu: Nespatříte zde jedinou pěticípou hvězdu ani srp s kladivem. Jedinou úlitbou dobovému režimu jsou zde postavy dělníka s praporem a nezbytný slévač se svým nářadím. Nalezneme zde také vojáka se skloněným praporem k poctě padlým či truchlící ženu. A jako naděje a příslib nové lepší budoucnosti nechybějí žena s malým chlapcem v náručí a holčička držící věnec vítězství. Pavel Maur jim vtiskl podobu své manželky, která když stála modelem, držela místo hošíka medvídka své dcery, a vlastní dcerušky Pavly, tehdy asi devítileté. Dnes je sama, jako tatínek, výtvarnicí.

Zakázku na pomník získal Pavel Maur, původem z Božkova, dnes součásti Plzně, kvůli rozměrům svého ateliéru se ovšem musel obrátit s prosbou o pomoc na přítele, sochaře Břetislava Holakovského. Maur se vyučil písmomalířem, ale díky podpoře Hlávkovy nadace mu bylo umožněno rozvinout svůj talent na pražské Akademii výtvarných umění, kterou dokončil roku 1946. Protože pocházel z chudých poměrů, incioval později založení první výtvarné školy umění v někdejším Československu, předchůdkyni plzeňské základní umělecké školy, která dnes sídlí v Jagellonské ulici. Ta umožnila pracovat s vlastním talentem celé řadě dětí i dospělých. Dlouhá léta pak tuto výtvarnou školu vedl. Maurův přítel, Břetislav Holakovský, patří k nejplodnějším plzeňským autorům, jejichž dílo nalezneme na řadě míst západočeské metropole. V šedesátých letech zakládal skupinu moderního realismu v sochařské tvorbě, vyzkoušel si ale třeba i ztvárnění blízké informelu a pracoval s poměrně širokou škálou materiálů. Na řešení pomníku se s oběma výtvarníky podílel také ing. arch. Gustav Kulhavý, který se podílel i na obnově plzeňského hlavního nádraží. To v čase vzniku památníku ovšem neslo jméno poválečného komunistického prezidenta: Gottwaldovo.

Nad bronzovou deskou se jmény 120 zabitých železničářů, kterou odlévala plzeňská Škodovka, nechybí okřídlené železniční kolo, tradiční symbol "modré armády", našich železničářů. Památník byl dokončen v roce 1958, ale odhaloval se až roku 1962 jen za přítomnosti autorů a zaměstnanců železnice.

David Růžička