Nevěděla, kde skončí. Autobus Yulii a dalších asi 100 maminek s dětmi nakonec dovezl do ubytovacích prostor zámku v Malesicích u Plzně. Tam už byli v prvních dnech připraveni pracovníci Archy pro rodiny s dětmi, služby Diakonie Západ: „Po rozsáhlém mapování situace jsme zjistili, kolik tu vlastně máme dětí, s čím potřebují pomoci a co tedy vlastně můžeme pro přijíždějící udělat,“ vzpomíná Anna Bíbová, sociální pracovnice v Arše. „V první řadě jsme se snažili zajistit péči o děti. Zřídili jsme tedy adaptační skupinku, do které mohly děti docházet, a maminkám se otevřela možnost najít si práci alespoň na pár hodin denně. Jednou z maminek, která sem pravidelně vodila svou dceru, byla právě Yulia. Napadlo nás, že bychom ji mohli oslovit, aby doplnila náš tým, který v adaptační skupince pracuje. Od začátku totiž byla velmi komunikativní, spolehlivá a měla výborný vztah k dětem. My jsme zase potřebovali někoho, kdo se s dětmi domluví ukrajinsky. Práci jsme jí tedy nabídli a ona s nadšením přijala,“ doplňuje s úsměvem Anna Bíbová.

Když se pak malesická ubytovna z provozních důvodů zavřela, spousta maminek se přesunula na různá místa v Plzeňském kraji, někdo se vrátil na Ukrajinu. S několika rodinami však spolupráce pokračovala i nadále. Chtěli jsme v pomoci ukrajinským rodinám pokračovat i v Plzni, a proto jsme se rozhodli zřídit adaptační skupinku přímo v centru v Resslově ulici, kde má naše služba sídlo. Nyní se Yulia spolu s českými kolegyněmi stará o to, aby mělo všech 16 dětí řádný denní režim, osvojilo si základy češtiny a bylo tak připraveno na případný začátek školního roku. V blízké jídelně se dokonce podařilo domluvit dodávání svačin a obědů. Děti ve věku 3 až 10 let přichází už kolem půl 8. a odchází až po 16. hodině, aby měly maminky dostatek času na práci. „Tuto skupinu pro děti vnímám velmi pozitivně a práce v Arše se mi moc líbí. Chtěla bych moc poděkovat všem obyvatelům ČR, že nám pomohli. Velkou pomoc nám poskytla Archa, Malesice, organizace, které nám poskytovaly i psychologickou pomoc, ale i různí lidé, kteří nám jen tak vozili jídlo a oblečení. Takže za mě bych chtěla jen říct, že moc děkuji, protože díky tomu všemu mám práci, moje děti jsou v bezpečí a můžeme žít normálně,“ dodává Yulia.