V letech 1845 – 1847 vydala Národní báchorky a pověsti, obsahující 76 pohádek volně vyprávěných na základě lidových motivů. Její pozdější sbírka Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 58) více vychází z lidových předloh.

Němcová své pohádky aktualizuje – její pohádky souvisí s konkrétní dobovou situací, dovede obratně využít lidové moudrosti, má víru v konečné vítězství pravdy a spravedlnosti nad lží a bezprávím. Staví se v nich proti zbytečné knižní učenosti a proti pohrdání mateřským jazykem. Svým postavám s oblibou dává slovanská jména (Jaromil, Krasomil), hlavními hrdinkami jsou často ženy (např. Chytrá horákyně, O dvanácti měsíčkách). Upravuje lidové podání pohádek, má lyričtější, tvořivý přístup, typizuje postavy a prostředí.

Tematicky by je bylo možné rozdělit na pohádky fantastické (O zlatém kolovrátku či Moudrý zlatník), strašidelné (O tajemných silách a vílách, Noční stráž), dětské (O perníkové chaloupce nebo O Smolíčkovi), zvířecí (O kohoutkovi a slepičce a O Neposlušných kůzlátkách), pohádky satirické a novelistické bez nadpřirozených sil (Kdo je hloupější, Chytrá horákyně), legendy (O Pánubohu) a pověsti (Silný Ctibor). Z dalších autorů, kteří se na Chodsku pohádkou zabývali, bych uvedl alespoň J. Fr. Hrušku a J. Š. Baara .

Jisté je, že pohádky představují v psychickém vývoji dítěte nezastupitelný fenomén i v 21. století. To nás dospělé zavazuje k tomu, abychom k říši pohádek přistupovali citlivě a s úctou a hlavně dětem a vnoučatům pohádky četli.

V souvislosti s dílem Boženy Němcové se hodí uvést citát známého českého spisovatele a dramatika Františka Hrubína, který vyjadřuje mnohé. „Mám v knihovně různá vydání pohádek Boženy Němcové. Nádherně vypravená, s krásnými obrázky, ale čtu si její pohádky jenom ty staré z rozpadávající se knížky. Ze zažloutlých stránek vzlétají milé věty.“

Ivan Nikl