Chtěla jsem tím částečně také říci, že školní prostředí i učitelské povolání jsme měli všichni na počátku našich životů poměrně dlouhou dobu před očima. Jenže tak, jako se za poslední roky změnilo snad skoro všechno, změnilo se i školství. Změnila se forma výuky, změnily se metody, změnil se způsob hodnocení, změnili se učitelé… Všechno je jinak. Je to teď lepší? Horší? Přineslo nám to něco? Pojďme si to v den symbolického výročí „online“ nebo chcete-li „distanční“ výuky připomenout a shrnout.
Pamatuji si jako dnes na ten den – úterý 10. března 2020. Po třetí vyučovací hodině kouknu na mobil, kde z několika zpráv od mých blízkých křičí něco ve stylu: „Tak vás zavřeli, teď jsem to viděl v televizi/slyšel v rádiu.“ Úplně jsem si vzpomněla na úvodní větu z Haškova románu o Švejkovi: „Tak nám zabili Ferdinanda…“ (určitě to znáte také). Vyjdu na chodbu, kde už stálo několik mých kolegyň, všechny v očích otazníky, nejistotu, strach. Co teď? Pomohli jsme sbalit dětem, které v tu chvíli byly ještě poměrně nadšené z toho, že budou doma, všechny věci a po obědě se s nimi loučili s tím, že se snad brzy uvidíme. Nikdo netušil, že to bude nejdříve až na samém konci května. Tehdy jsme byli naprosto nepřipraveni na výuku na dálku, nikdo nevěděl, jaké nástroje může používat, děti nebyly vybaveny technikou, pro všechny to byla nová situace. Každý z nás učitelů tehdy přemítal, jak by to udělal nejlépe, aby mohl děti efektivně vyučovat i s tím málem, které bylo k dispozici. A každý se k nové situaci postavil po svém, tak jak on dle svého nejlepšího vědomí a svědomí uměl. Já jsem například začala točit výuková videa, kde jsem svým žákům vysvětlovala práci na daný den, ukazovala jim postup řešení úloh, vysvětlovala novou látku apod. Jiní kolegové posílali úkoly ve zprávách nebo v emailech a od dětí jim pak přicházely vypracované úkoly, které opravovali a vraceli žákům zpět. Ti nejodvážnější ke konci tohoto jarního období dokonce začali učit online. Přestože distanční výuka tenkrát nebyla povinná, až na několik málo výjimek se jí z naší školy pravidelně účastnili všichni žáci – tímto jim smekám pomyslný klobouk. Sama jsem absolvovala dálkovou výuku na vysoké škole a obdivovala jsem jejich elán, s jakým se s touto náročnou situací vypořádali.
Přes letní prázdniny se situace nějak… Chtělo by se mi napsat „uklidnila“, ale asi je vhodnější napsat „odsunula do pozadí“. A je to zcela pochopitelné. Nikdo z nás na to ošklivé jaro nechtěl příliš vzpomínat, všichni jsme si přáli, aby to už bylo za námi. Přesto jsme se během prázdnin snažili školu dovybavit příslušnou technikou a v posledním prázdninovém týdnu, kdy mají učitelé tzv. „přípravný týden“, jsme se učili s novými nástroji pracovat. Doufali jsme, že nám to bude ku prospěchu při klasické (prezenční) výuce, a modlili jsme se, abychom nové věci nemuseli znova využívat v distanční výuce.
Asi málo. Školy byly znovu zavřeny od 14. října 2020 a prakticky jsou od té doby s krátkou předvánoční pauzou, která se netýkala všech stupňů, uzavřeny doteď. Sliby, že minimálně první a druhé ročníky ZŠ už nezavřou, vzaly za své. Nyní (dnes je 29. 3. 2021, přesně rok od prvního uzavření) neprobíhá prezenční výuka opět v žádném školním zařízení.
Co se za ten rok změnilo? Mnohé. Makrosituace (= stát) je obrazem mikrosituace (= školství). Stejně tak, jako se na jaře poctivě nosily roušky, dodržovala se všechna opatření a žáci se učili na dálku, přestože to nebylo povinné, se nyní situace otočila – roušky a respirátory už tak poctivě nenosíme, opatření už tak poctivě nedodržujeme a žáci už se tak poctivě na dálku učit nechtějí, přestože to nyní povinné je. Tenkrát bylo 300 nakažených v celé republice a byli jsme vyděšení, dnes se počty nově nakažených běžně pohybují kolem 15 000 a my jsme si na to snad zvykli. Nikomu není situace příjemná, ale musíme ji všichni zvládnout. Pojďme se tedy spojit a společně se o to pokusit.
Abych nebyla ale jen negativní, musím podoktnout, že školství (aspoň to naše malé v Kozojedech) se posunulo takovým způsobem, že kdyby mi to vyprávěl někdo loni v únoru, myslela bych si, že je to sci-fi. Naučili se mnohé jak učitelé, tak děti. Pro všechny je to zkušenost a je jen na nás, jestli v ní najdeme ponaučení a vezmeme si z ní to pozitivní.
A jak vypadá takový běžný „online den“ učitele? Budu se to snažit ukázat na svém příkladu a vězte, že většina mých kolegů je na tom velmi podobně. Začneme pozitivně – ráno si můžu pospat o čtvrt hodinky déle, protože na pracoviště to mám přes dvě místnosti, nemusím škrábat namrzlé čelní sklo u auta ani nikam jezdit. Po snídani a ranní hygieně se přesunu do obývacího pokoje, mého odloučeného pracoviště. (Pozn.: Čím déle trvá distanční výuka, tím více mám pocit, že na všechny materiály a pomůcky bych potřebovala zvláštní místnost; jeden běžný psací stůl je možné přirovnat k jednomu chlebu pro celou somálskou vesnici.) A pak to začne.
Nahodím úsměv a v 7:45 se přihlašuji do první online hodiny. Poté, co pochválím nové i starší plyšáky, zamávám mladším sourozencům a pozdravím všechny děti, některé i vícekrát, můžeme začít. Teď už vážněji. Při výuce používám různé aplikace a snažím se, aby pokud možno bylo co nejvíce dětí zapojeno současně, nejlépe všichni. Problémem online výuky totiž často je, že se každé dítě dostane ke slovu jen několikrát. Je tedy potřeba promýšlet aktivity zařazené do online hodiny tak, aby v jednom okamžiku opravdu aktivně pracovali nejlépe všichni. Ne vždy to je samozřejmě možné. Každé dopoledne v týdnu odučím tři až pět online hodin – každý týden celkem 20. V krátkých přestávkách mezi hodinami se snažím dávat žákům zpětnou vazbu na jejich úkoly. Pokud se vrátíme do humornější roviny, někdy taky v přestávkách krájím cibuli, maso, mrkev apod., které ve 12:15, když skončím s online výukou, co nejrychleji proměním v oběd, protože po vydatné online výuce je potřeba také doplnit síly vydatným jídlem. Po obědě je třeba trochu odpočinku, proto jdu na procházku, což je nám naštěstí stále dovoleno. Když se vrátím do bytu a tím pádem k signálu wifi, můj telefon začne pípat jako šílený – chodí mi úkoly zadané dopoledne. Úkoly opravím, do různých tabulek si zaznamenám, zda je žáci odevzdali a jak úspěšně se jim je podařilo splnit. Pak si připravuji hodiny na další den podle již výše zmíněných kritérií. A tak to jde den za dnem.
O čem jako učitel při plánování výuky musím přemýšlet? Žák – jsou pro něj úkoly přínosné, je úkolů přiměřené množství, má šanci zapojit se do daných aktivit, jakou část hodiny bude aktivní/pasivní, jak dlouho mu zabere vypracování samostatné práce? Rodič – jak moc se bude muset dítěti věnovat po tom, co se sám vrátí z práce, kolik času mu zabere školní příprava, jak moc velkou zátěž na něj vrhám? Učitel – zapojím všechny žáky alespoň v 75 % hodiny, bude pro žáky úkol přiměřeně těžký, jaký přínos má daná aktivita pro žáka, jak transformovat určitou aktivitu používanou při běžné výuce do online výuky, jaké množství úkolů budu schopna opravit? Otázek je samozřejmě více, některé si kladu/klademe jako učitelé každý den, jiné jsou důležité spíše z hlediska dlouhodobého plánování. Stále nacházíme nové metody, prostředky, pořád musíme hledat – hledat, kde je ta míra, která zaručí, že se žák neztratí ve všech aplikacích, nových registracích, heslech; hledat nové prostředky, které budou pro žáky daného věku přiměřené, snadno ovladatelné; hledat nové prvky oživující distanční výuku tak, aby neupadla do stereotypu. Není to jednoduché, ostatně žádná práce není jednoduchá. Myslím, že v následujících větách budu mluvit za všechny mé kolegy. Vybrali jsme si tuto práci, protože ji děláme rádi a srdcem. Děláme ji s vědomím, že naše práce je poslání (vtipálci by mohli doplnit, že je někdy také k něčemu dalšímu, co není vhodné zde uvádět). A děláme ji pro naše žáky, na jejichž úspěchu nám záleží. Každý učitel je pomocníkem jak žáka, tak rodiče, učitel i rodič mají stejný cíl – vychovávat a vzdělávat žáka, jak jen to nejlépe dokážou.
Nakonec ještě trochu satiry pro zasmání i k zamyšlení. Jsme Češi, a tak máme už asi v povaze do různých věcí šťourat, někdy snad mnohým závidět a snažit se vše zlehčovat. Občas si pročítám internetové články a poznamenávám si názory, které mi nenechávají jako zástupce jedné kritizované strany chladnou a cítím potřebu se k nim krátce vyjádřit.
2 nejčastější klišé distanční výuky aneb Co se často řeší
1) Děti kvůli výuce sedí hodně u počítače. Na to vždycky odpovídám, jestli u toho počítače neseděly náhodou i předtím. A není užitečnější, když se naučí práci s výukovými programy, než když hrají celý den nějaké střílečky? Na prahu 21. století je přece důležité, aby žák uměl ovládat techniku, vždyť už snad není práce, kde by se bez toho obešel. Mnozí lidé by namítli, že jejich dítě s počítačem umí pracovat lépe než oni sami. Opravdu? Učím mimo jiné i informatiku a zatímco bez online výuky jsem měla ve třídě více než polovinu „mistrů v kliku“ (můj pracovní název pro ty, kteří by mohli být nominováni na mistrovství světa v počtu kliknutí myší za sekundu, což trénují při zabíjení nejrůznějších nestvůr), dnes se mnohem dříve naučí děti pracovat ve Wordu, formátovat text, vyhledávat informace na internetu a další. Dokonce druháčkové nemají nejmenší problémy zapojit se do online výuky! Po týdnu online výuky jsem u nich pozorovala takové pokroky v práci s technikou, že mě to až dojalo. Technika je pomocník a její (velký důraz na následující slovo) efektivní používání je pro každého člověka jedině přínosem.
2) Učitelé se válejí doma za 100 % platu. V Německu mají přísloví „Das bringt mir auf die Palme.“ V češtině to znamená doslova, že mě to vynáší na palmu, přeneseně, že mě to vytáčí. A tohle mě teda vážně vytáčí. Jenže pak slyším ze svého okolí, od svých známých, kteří se účastní online výuky v roli rodičů na různých školách, že jejich děti mají třeba celkem 2 hodiny týdně. Nebo že matematiku mají jen jednu hodinu v týdnu. No, to se teda pak ani nedivím, že to zase „vynáší na palmu“ mnohé rodiče a že veřejnost zastává tenhle názor. Jsem ale šťastná, že mám na tohle argument a že díky svým kolegům, kteří všichni dělají své maximum, můžu namítnout, že u nás rozhodně každé dítě má denně několik online hodin, že každý z nás k výuce přistupuje zodpovědně a že všichni přemýšlíme, jak online výuku zorganizovat co možná nejlépe (viz níže). Je mi moc líto, že to tak nefunguje ve všech školách a že díky kolegům, kteří k online výuce mají velmi laxní přístup, opět upadá prestiž učitelského povolání. Možná sami dokážete dle mého výše popsaného dne, že to válení doma není zas až tak úplně výstižné a že učitelé i žáci by byli velmi šťastní, kdyby to válení doma mohli vyměnit za klasickou výuku ve škole.
Mgr. Monika Dibelková, pedagog ZŠ Kozojedy
