Váš ateliér patří mezi nejvyhledávanější v Česku. Podle čeho si vybíráte zakázky?
Zakázky si vybírají nás. Osobně zastávám názor, že práce se nemá odmítat a málokterý architekt si to může dovolit. Samozřejmě, pokud to není úplný nesmysl. Navíc se leckdy z malého projektu může stát větší a pak další… Je pravda, že jsme zařazeni jako kancelář, která dělá především rezidenční objekty, větší vily pro majetnější klientelu. Přesto ale děláme, co přichází – obytné komplexy, už zmíněné rodinné domy, školy, pivovary, hotely, sportovní komplexy, administrativní a komerční budovy, obchody nebo interiéry.

Čím je pro architekta zajímavý projekt bytového komplexu, jako je třeba pražská Waltrovka? Prostor pro invenci je tu jen minimální.
Nesouhlasím, autorský vklad můžete přinést do jakéhokoli projektu. I když je fakt, že developeři mají rozličná omezení, přes která prostě vlak nejede. Museli jsme třeba akceptovat některé původní návrhy, které dělal někdo jiný. Cesta to byla trnitá, ale výsledek nakonec obstál. Zmiňovaná Waltrovka byla pro nás zajímavá už tím, že šlo o jeden z největších pražských bytových komplexů, unikátní oblast, kde stály bývalé letecké závody. A nám se podařilo zachovat fragmenty historie. Do příštích let čeká tuhle lokalitu nebývalý rozvoj.

Když zmiňujete odkazy historie, nelze nepřipomenout záchranu areálu broumovského kláštera, k níž ADR nemalou měrou pomohl. Jak jste se k téhle práci dostali?
Podnikatel a především filantrop Jan Školník, který se zasloužil o revitalizaci celého objektu kláštera, je shodou okolností můj dlouholetý kamarád. Kdyby neexistovala tahle osobní vazba, asi by to nešlo. Málokdo by vydržel osm let jezdit na druhý konec republiky a vymýšlet, jak udržet ideu projektu a přitom splnit dotační pravidla, což je oboje strašně obtížné. Kdo někdy získával nějakou dotaci, ví, o čem mluvím. V Broumově nyní pokračujeme dál v dílčích částech.

A právě na základě téhle revitalizace se na nás poslední dobou obrací stále víc obecních úřadů, nadací a spolků z různých regionů. Třeba v Nezdicích u Přeštic aktuálně řešíme rekonstrukci obecní hospody a veřejného prostoru kolem kostela. Malebná nezdická náves je zatím nefunkční, protože přes ni vede komunikace, což se také snažíme napravit. Je to velmi příjemná práce, která mě osobně dost naplňuje. Sice na ní kancelář nezbohatne, ale dává velký smysl. I přesto, že musíme živit kancelář, jejíž stálý tým čítá čtyřicet zaměstnanců, nemusíme mít jen ziskové zakázky.

Českou cenu za architekturu získala v loňském roce vaše netradiční horská ubytovna spojená s minipivovarem.
Pivovar Trautenberk se inspiroval horskými boudami v Alpách, kde je běžné, že nocujete třeba s patnácti lidmi v jednom pokoji. Není to luxusní hotel, při túře na běžkách prostě jen přespíte. Proto jsou v naší ubytovně pokoje pro osm a víc lidí. A pivovarů jsme stavěli už dost, právě teď připravujeme zahraniční projekty pro značku Ossegg. Chtějí se rozšiřovat, proto děláme jejich pivovar v Madridu, v Drážďanech, Duisburgu a plánují se další.

A co rodinné domy?
Těch je poměrně hodně. Přibližně šedesát nových vznikne v rámci developerského projektu Prameny v Letňanech. Máme rozestavěných několik vil pro individuální klienty, a také již několik let pokračuje výstavba bytového areálu Rezidence Golf Hostivař. Podílíme se i na projektu OAKS Prague v Nebřenicích a stavíme několik dalších rezidenčních objektů v Krkonoších.

Pracujete většinou pro miliardáře. Obracejí se na vás také lidé, kteří mají limitovaný rozpočet?
Ano, a my se s nimi snažíme domluvit, což je někdy těžké. Po těch letech praxe dokážeme už na samém počátku dost přesně spočítat, kolik bude realizace stát. Ne vždycky to lidé umí přijmout, ale neodmítáme takovou práci. Naopak. Je pěkné udělat projekt, jako byla bouda Černá voda za pár korun.

Největšího ohlasu se dočkal resort Velaa, který vznikl podle projektu ADR na Maledivách. Kolik zahraničních projektů jste už realizovali?
Není jich málo, přesné číslo říci neumím, protože bohužel některé soukromé rezidence nesmíme zmiňovat. Většinu našich zahraničních projektů děláme pro českou klientelu. Velaa je jiný případ, to je komerční projekt, pobyt v tamním resortu si můžete rezervovat, třeba přes Booking.com. Levné to však úplně není. Šlo o jedinečnou práci, která se už asi opakovat nebude. Všechno jsme tehdy dotáhli do posledního detailu, včetně příborů. Když jsme na Maledivy v roce 2011 poprvé přijeli, nebylo tam nic, jen křoví a políčka domorodců, takže jsme museli přivézt všechno do posledního šroubku.

Jak vypadají apartmány po sedmi letech ve slané vodě, tropickém podnebí a monzunech?
Do dneška je to živý organismus. I díky našemu návrhu mají složité povětrnostní podmínky kousek od rovníku jen minimální vliv na údržbu. Některé vily se předělávají, jemně redesignují, aby byly zajímavé pro různorodou klientelu. Připojili se slavní architekti ze zahraničí, třeba Patricia Urquiola upravovala jeden domek.

Podívejte se na architektonický skvost v Krkonoších:

Kanadský Red Head to jsou úplně jiné přírodní podmínky i zadání investora.
Tenhle projekt je na samém počátku, cílem je postavit vily na skalním útesu s úžasnou vyhlídkou na oceán. Na hladině vidíte velryby, hnízdí tam orli skalní a okolo jsou tři golfová hřiště, která patří do nejlepší desítky v Severní Americe. Zatím stojí jedna vila, potrvá několik let, než se postupně podaří vybudovat zbytek. Uvidíme, jak tenhle skutečně velmi odvážný záměr osloví případné kupce či nájemce. Prodávejte domy na druhém konci světa. Opačná výzva, jiné podmínky. Petr lítá z Malediv do Kanady a je šťastný. Já jsem byl před měsícem na Bali a vím, že minimálně rok nechci vlézt do letadla.

Jak vlastně probíhá dělba práce mezi vámi dvěma?
Trošku bych to přirovnal k manželství, které trvá už třicet let. Když jsme začínali, dohodli jsme se, že Petr se bude víc starat o vnější komunikaci, tedy PR, a já o vnitřní chod kanceláře, což už se samozřejmě dneska po těch dvaceti pěti letech trošku změnilo. Začali jsme studovat architekturu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 1989 a hned přišla revoluce, všichni architekti začali v návalu euforie podnikat. Už na škole, ve druhém ročníku, jsme proto založili kancelář a tvářili se jako světoví architekti. Byli jsme totálně nezkušení, ale drzí.

Hned jste se pustili do projektů domů?
První zakázkou byla výstava pro našeho dneska už kamaráda, fotografa Zdeňka Lhotáka, který se těsně po revoluci vrátil z Tibetu. Byli jsme nadšení, když jsme dostali jako honorář dva tisíce korun. Vloni před Vánoci Zdeněk uspořádal výstavu o historii Sparty, se kterou jsme mu taky pomáhali. První větší stavební zakázkou, což byl zároveň můj diplomní projekt, se stal Veslařský klub Slavia Praha, který stojí přímo naproti Tančícímu domu.

Kdo vás tehdy na UMPRUM nejvíc ovlivnil?
Především profesor Martin Rajniš, on je ohromná osobnost. Okouzlil nás svým přímočarým, direktivním přístupem ke všemu. Neučil nás, jak nakreslit dispozici bytu, ale po revoluci dokázal z kvestorátu školy získat peníze, abychom mohli vyrazit do světa. Byli jsme v Indii, jezdili jsme s ním po Evropě, namačkaní ve Škodovce 120, spali jsme ve stanech. Ale díky tomu nám mohl v Londýně ukázat, co stavěly špičky světové architektury, jako třeba Norman Foster. Říkával: Dívejte se kolem sebe a učte se.

Během studií jste pracovali také v londýnském ateliéru Evy Jiřičné.
Jakub Cígler, který v té době dělal asistenta Martinu Rajnišovi, pracoval v ateliéru Jana Kaplického a díky jeho přímluvě se Petr dostal na roční stáž do ateliéru Evy Jiřičné. Osud si námi hraje, můj táta, který je taky architekt, seděl na konci šedesátých let s Evou u jednoho stolu v Ústavu bytové a oděvní kultury. Do dneška jsou přátelé. Když pak Eva dostala za úkol zařídit interiéry Tančícího domu, neměla v Praze žádné zázemí a potřebovala pomocníky, zástupce. Oslovila nás. Koupili jsme si s Petrem fax a na dálku jsme společně Tančící dům zařizovali. Byla to pro nás ohromná zkušenost. Eva je dáma velmi kultivovaná, i tohle byla pro nás škola a úplně jiná poloha spolupráce.

Jakou budoucnost věštíte vítěznému návrhu Evy Jiřičné na proměnu oblasti telekomunikační věže na pražském Žižkově?
Zajímavé je, že František Cubr, který je autorem návrhu telekomunikační věže, byl Eviným profesorem architektury. Nyní žák nahradí svého učitele. U Evy máte vždycky stoprocentní jistotu, že se každému, skutečně každému projektu věnuje celou svou duší a dá do něj veškerou energií, kterou má. A má jí hodně. Jestli se bytový komplex postaví podle jejího návrhu, což je strašně důležité, určitě bude patřit ke špičce. Bohužel cesta to bude ještě dlouhá, než se tento projekt podaří zrealizovat

Nedávno jsem někde zachytila postřeh, že zajímavé pražské projekty zanikají v celkovém dojmu z novot: přízemnost bez nápadů, banalita bez odvahy. 
Já se k obecnému zhodnocování stavím zdrženlivě. Je to stejné, jako kdybych měl hodnotit pražské hospody. Jsou skvělé, průměrné i příšerné. Což platí i o architektuře. Praha nemá problém v jednotlivých stavbách, ale v celku. Není tu desítky let funkční území plán a každá jeho změna přináší hroznou administrativní zátěž, která brzdí rozvoj města. Dokud se nevytvoří systém územního plánování, který dokáže pružně reagovat na změny, které se celkově dějí, mnoho se nezmění. Město je živý organismus a územní plán musí umožňovat velmi jednoduše a rychle reagovat. Až se dokončí koncepce rozvoje města, budeme jako jiná evropská města. Nicméně jsem optimista, který vidí světlo na konci tunelu. V posledních letech se přece jen věci začaly posouvat dopředu, byť bohužel jen velmi pomalu.

Asi by bylo dobré otázku rozšířit: Jak je na tom česká architektura po třiceti letech od sametové revoluce?
Je to vlastně historie naší kanceláře, protože v té době jsme začínali. Na začátku devadesátých let vznikaly hektické zástavby satelitních přílepků, to dneska mizí. Lidé jsou movitější, mají více znalostí. V kvalitě jsme naprosto srovnatelní s Evropou.

ADR, s. r. o., ARCHITEKTURA, DESIGN, REALIZACE

Petr Kolář, Aleš Lapka
Ateliér se v současnosti zaměřuje na projekty staveb a rekonstrukcí. Dále pak na projekty interiérů, kde úzce spolupracuje s výtvarnými umělci. Realizuje stavby nejenom v České republice, ale i v zahraničí. Za více než 25 let své existence si architekti vytvořili vlastní rukopis, za kterým stojí kreativní práce všech členů téměř čtyřicetičlenného týmu. Během posledních let byli odměněni řadou významných cen. V roce 2014 získali hlavní cenu v kategorii interiér v soutěži Grand Prix architektů s projektem sítí prodejen Megapixel. V roce 2014 byl oceněn jejich projekt Velaa Private Islands cenou International Hotel Awards – Velaa Private Island Maldives a v roce 2015 cenou Luxury Travel Guide Awards. Javornická palírna byla v roce 2017 oceněna Klubem za starou Prahu. V roce 2018 získal ADR ocenění za nejlepší národní olympijský dům v Pchjongjangu a projekt Pivovar Trautenberk byl oceněn Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR za citlivou rekonstrukci stavby v krajině. V kategorii Průmyslový design získal ateliér v roce 2003 a 2010 cenu Red Dot Award.