Kliknutím zvětšíteZase by to chtělo pořádné sucho. Ne proto, aby příroda a lidé znovu trpěli a ceny potravin měly zase další důvod k růstu. Ale proto, že by si Češi zase na vlastní kůži po čase prožili zřejmě nejcitelnější domácí projev globálního oteplování, nebo chcete-li, globální změny klimatu. A definitivně pochopili, že je s tím nutné něco dělat.
Přesto, že je tady ruská agrese proti Ukrajině, energetická krize, vedlejší to projev putinovské agrese. A inflace. A navíc cosi jako ekonomická krize…
Stačil totiž jeden normálně deštivý rok a pomalu se rozbíhající studené propršené jaro, a už jako bychom zase zapomněli, koho všeho z nás se sucho před několika lety týkalo. Dokonce i tornádo na jižní Moravě jako by už bylo zapomenuto. Tehdy i aňácký ministr životního prostředí Richard Brabec řekl jasně: „Ano, je to tady, extremizace počasí.“ Což je jen jiný výraz pro globální změnu klimatu.
Babišova vláda v té době také ani moc nekomplikovala přijetí klimatických plánů Evropské unie, rozjela ve velkém kotlíkové dotace a dokonce i boj proti suchu. A česká veřejnost se příliš nebránila. Protože kvůli opravdu extrémnímu suchu téměř každý na vlastní kůži pocítil to, o čem zatím jen ve šťastném středu kontinentu pouze četl, že se děje někde daleko.
Vlastně jsme se v době těch veder a prázdných studní stali z Václavem Klausem nakažených popíračů globálního oteplování národem, který většinově uznal, že na těch obavách skutečně něco bude. Jen, jak je u nás obvyklé, jsme si to tak moc nepromítli do toho, co s tím tedy budeme dělat my sami, každý z nás.
Ta starší část národa, dnes už pomalu převažující, tiše doufala, že ona už to nějak doklepe. Možná vymění okna, hnědé uhlí za plyn, a když zbudou peníze, obloží barák nebo dá soláry na střechu. No a tím autem na naftu to nějak dojezdí. A navíc jsme tehdy, sice na dluh, ale přesto bohatnoucí, měli pocit, že to prostě přinejhorším nějak utáhneme.
Jenže pak přišel covid a s ním zcela nové a jiné starosti. Ještě něž covid úplně skončil, Rusové zaútočili plnou silou na Ukrajinu. Přišla uprchlická krize, pomoc ukrajinským ženám a dětem, sbírky na zbraně pro napadenou zemi, obrovský nárůst cen plynu, elektřiny a energií vůbec, inflace…A do toho konstatování, že žijeme nad poměry a že se bude škrtat.
Prostě je toho najednou trochu moc. I to se v životě někdy stává. Říká se tomu „rány osudu“. Přijdete o práci, žena vás opustí a někdo vám ukradne auto…
Podívat se dětem do očí
A do toho přijdou spoluvlastníci bytů ve vašem společném domu. A řeknou, že se spouští ta před pár lety dohodnutá rekonstrukce domů. Fit for 55. A přinesou rozpis plateb, kde na vás kouká tučná suma k zaplacení. Vy máte sto chutí je poslat do háje, prostě jim říct, že to nepůjde, že na to teď nemáte. Ani náladu, ani prachy. To nemá ani část dalších nájemníků společného (evropského) domu.
Jenže mnohým už střechou teče, v létě je v bytech ve vyšších patrech k nežití a dům hrozí zhroucením.
Dnešní výkřiky některých politiků s Andrejem Babišem v čele o „zeleném šílenství“ Bruselu jsou přehnané a nefér. Prostě se plní to, co bylo dohodnuto. Ale že to nebude lehké a že nám to vezme náš dosavadní styl života „smrádek, ale teploučko“ je fakt. Ale třeba se pak budeme moci našim dětem a vnukům podívat do očí.
S vědomím, že jsme se na ně nevykašlali.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
