Ti, kteří pobírají státní penze, patří většinou k „obětem převratu“. Důchody jsou nízké a rostou pomalu. Z těch nejnižších lze jen těžko vyžít. Nebylo snad nikoho, kdo by neuvítal premiérovu snahu zvedat důchody rychleji, než ukládá zákon. Láteřit na předchozí vlády, že to neudělaly dřív, je sice už marné, leč případné.

Jenže přišel koronavirus a státní rozpočet je na huntě. Statisíce či spíš miliony lidí přišly ne vlastní vinou o příjmy. Celá odvětví, jako letecká doprava, hotelnictví či lázeňství, jsou smrtelně ohrožena. Státní pomoc má směřovat především k těm, kdo přišli o výdělky nebo o pracovní místa. A vláda se o to snaží, byť se jí daří méně, než by bylo pro zemi zdrávo a lidem milo.

Důchodci se ocitli v nebezpečí. Byli vystaveni nejistotě a nepohodlí. Jejich příjmy však nebyly dotčeny. Z tohoto hlediska tedy není nutné, ba ani k těm, kdo byli postiženi, spravedlivé, aby senioři dostávali nějaké „rouškovné.“

Ti mohou namítnout, že nemají čas čekat. A proč by měli zůstat na holičkách, když stát dává „firmám“ (slova paní Maláčové). Jenže vláda nedotuje kapitalisty, nýbrž se snaží pomoci těm, které nejhůře zasáhla krize vyvolaná pandemií.

Bez ohledu tedy na to, že penze mají být zvýšeny, je spravedlivé, aby to nebylo tento rok. To, co si stát půjčil, má být použito přednostně na rozhýbání hospodářství.